Polil mne chladivý pocit strachu a obloha nade mnou byla rozzuřená jako plápolající oheň v rozpálených kamnech. Déšť se mi vpíjel do kůže a do vlasů jako úmorný slovosled fanatického kněze přednášejícího modlitbu za světlo. Nebe pomalu černalo a to přirovnání k oné větě, že tma a temnota je prokletím a zlem samotným mi rezonovalo hlavou jako otravné bručení mouchy. Padal na mne strach a tenkrát jsem si uvědomila, že stát uprostřed pusté silnice za takto deštivého večera se zdá být samotným šílenstvím. Když kolem mne zasvištěla stříbřitá dodávka se zatemněnými skly, ještě jsem netušila, jak se změní celý můj vesmír. Jak se změní svět kolem každičké bytosti v tomto prohnilém městě.
Začalo to toho blátivého a usmoleného dne, kdy se v našem slavném zapadákově konal podzimní jarmark ke dni padlých hrdinů. Jižní Georgia, souřadnice jsou někde neznámo kde, ale to maličké město leží při hranicích jihu a západu. Lake of souls, poněkud ironické pojmenování města, které je obklopeno bažinami a kde chybí úrodná půda pro jakoukoli zemědělskou činnost. Jsme odkázáni na milodary ostatních sousedních měst, jediné co máme je neúrodná promáčená země, kde nejeden odvážlivec ztratil život. Prý je v těch zatracených bažinách poklad, ale čeká tam jen smrt.
Když jsem byla malá, hrávala jsem si v blízkosti bažin s ostatními dětmi z okolí, dokud se tam neutopila Amy Schmidtová. Bylo jí šest, malá modrooká brunetka s opálenou pletí a pisklavým dětským smíchem. Utíkala za beruškou až do močálu. Tenkrát nám to přišlo vtipné, mysleli jsme si totiž, že si jen hraje, zatímco pomalu umírala. Teď jsem už dospělá a tohle místo mne poznamenalo jako snad každého, kdo tu chvíli žil. Věčné řetězy deště nikomu nevykouzlí úsměv na tváři, ale toho večera to bylo zcela jiné, krásné a vstřícné.
