OVERWATCH Amélie Lacroix: À la vie, à la mort. - Příběh Widowmaker

Probuzení

Autorova myšlenka: Světe div se, píšu zase fanfikci a tentokrát z úplně jiného světa! A to konkrétně ze světa Overwatche, kde mě neskutečně zaujal příběh Widowmaker. Doufám, že vás to alespoň trochu zaujme. Vím, že na ostatní fanfikce prdím, ale nebojte se, v Šedých Strážčích budu pokračovat, do konce měsíce přidám novou kapitolku. :) Teď mě potěšíte, když si přečtete tenhle příběh, který se budu snažit dopsat co nejdřív, nebude to takový běh na dlouhou trať jako právě ty z Dragon Age.
Na obrázku je art Angely - Mercy.
_______________________________________________________________

Paříž. Vždycky jsem snila o tom, že se do Paříže podívám a navštívím jedno z nejkrásnějších měst Evropy. A nyní mám celý rozhled a vidím každé možné zákoutí, nádherné vysoké budovy a miliony lidí, kteří si užívají romantiku, která přímo sálá ze všech ulic okolo.
Najednou všechno zhaslo a já byla nucena zvednout hlavu od dalekohledu, kde právě vypršel limit sledování. Ucítila jsem letmý dotek na bedrech a věnovala milý úsměv Gérardovi. To on mě vzal na prodloužený víkend do Paříže, byla to naše první dovolená po roce celkem hektického vztahu. Nebylo to s ním lehké, patřil ke vládní skupině Overwatch, která zachránila svět před Omnicsy. Gérard právě vedl vyšetřování proti teroristické skupině a jen málokdy měl na mě čas celý víkend.
A právě proto jsem tušila, že tahle dovolená bude něčím speciální. Mlčky jsme sledovali Paříž z Eiffelovy věže a já přemýšlela, jestli se už odváží zeptat. Od vstupu do věže se choval dost nervózně a pochybovala jsem, že to bylo kvůli výšce. Byl jedním z nejlepších agentů, smrti čelil prakticky každý den a jejich základna se nacházela v jednom z mrakodrapů až v tom nejvyšším patře.
„Amélie..." ozval se jeho něžný hlas, který mi vždy způsobil husinu. Obzvlášť, když říkal mé jméno. „Jak se ti líbí Paříž?"
„Eh... Paříž je nádherná, taková, jakou jsem si jí vždy představovala," odpověděla jsem, cítíc lehké zklamání, ale nedávala jsem ho znát. „Mockrát ti děkuji, že jsi mě sem vzal."
„Já ti děkuji, že ses vydala se mnou," nervózně si prohrábl své černé husté vlasy. Stiskla jsem mu ruku a usmála se. „Chtěl jsem se tě na něco zeptat." Konečně! Snažila jsem se skrýt své nadšení, ale pocítila jsem najednou velký knedlík v krku. Ach můj bože, to snad ne!
Gérard si začal pomalu klekat a ze svého kabátu vytáhl malou černou krabičku, ze které, když jí otevřel, vykoukl malý zlatý prstýnek s decentním, a přesto nádherným diamantem. V tu chvíli jako by celý svět oněměl a i když jsem tu chvíli očekávala, tak jsem mohla jeho otázku pouze odezírat z jeho sladkých rtů. „Voulez-vous me marier?" ... „Oui! Je t'aime, mon chéri," slyšela jsem, jak unikla slova z mých úst. Byla jsem právě ta nejšťastnější dívka v Paříži.

O 5 let později

Probudilo mě ostré světlo nemocničního pokoje. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem. Pokusila jsem se zvednout, ale ostrá bolest hlavy mi v tom hodně rychle zabránila. Oh mon dieu, co se to stalo? Všechny vzpomínky byly v mlze a nemohla jsem si vzpomenout téměř na nic, jak jsem se tu ocitla nebo co se mi stalo, na nic. Dokonce i daleké vzpomínky, jako by byly ještě vzdálenější než kdy dřív. Nebýt toho snu o Paříži, nejspíš bych si nevzpomněla ani kdo jsem.
Teprve v ten moment jsem si uvědomila, že mě někdo drží za ruku. Natočila jsem hlavu, jak moc mi to bolest dovolila a uviděla jsem v křesle Gérarda, úplně vyčerpaného zkrouceného do zvláštní polohy. Chvílemi sebou škubl, jako by se mu zdál nějaký zlý sen. Bylo na něm vidět i vyčerpání z práce, staré i novější jizvy zdobily jeho tvář i paže. Na jeho obličeji byly i nové modřiny. Čím déle jsem ho sledovala, tím více mi přišel jako cizí člověk. Už nebyl tak mladý a hezký, stáří se na něm nepříznivě projevovalo, a to byl jen o 3 roky starší. Šedivé vlasy už spíše převládaly a sem tam se mezi nimi objevil nějaký černý.