Jediná bez přání II. - POZASTAVENO

Prolog + 1. Kapitola

Prolog

Od doby, kdy jsem utekla od Reita a ostatních uběhl už rok. Cože jsem za tu dobu dělala? Bojovala o svůj život. Bojovala jsem o něj při shánění jídla, při pití vody, při zkoušení spát pod alespoň trochu kompletní střechou. Ve většině případů jsem ale vždy skončila na tvrdé a studené zemi, kde mi jedinou záchranou před deštěm byly stromy. Moje nová stránka, mé „temné já„ jak jsem tomu s oblibou začala říkat, mi za ten rok nepřineslo nic dobrého. Když jsem potkala první skupinu vlkodlaků, snažili se mě přimět, abych se k nim přidala. Jenže všichni byli ze své druhé stránky tak nadšení a byli tak... divocí a agresivní. A já mezi ně prostě nedokázala zapadnout. Tvorové, kteří byli jiné rasy než jsem teď já, mě chtěli zabít. Lidé, kteří ještě zůstali opravdovými lidmi a nic si nepřáli se mě taktéž pokoušeli zabít. Byť jsem se snažila vysvětlit, že jsem si nic nepřála. Že si vlastně ani nic přát nemůžu. Že je mi to stejně k ničemu. Nikdy mi nevěřili. Vždy se mě pokusili zabít. A tak jsem prostě... zůstala sama. Nesnažila jsem se k nikomu přidat, protože všichni se vždy snažili o to stejné.

1. Kapitola

Přikrčila jsem se za stromem jako nějaká šelma a pozorovala pohybující se lidi kousek ode mě. Procházeli se kolem domů, někteří posedávali na lavičkách a někteří prostě jen tak stáli a bavili se. Ono by na tom nebylo nic tak zvláštního, kdyby to byli obyčejní lidé. Jenže tohle nebyli lidé. Já vlastně... já vlastně nevím, kdo všechno tam byl. Upíři? Ano. Vlkodlaci? Ano. Sakra i ty podělaný čarodějky?! Ano! A všichni tam byli spolu. A usmívali se A vypadali, jako že se spolu opravdu baví. Zmateně jsem zavrtěla hlavou a znovu se k osobám zadívala. Tohle přece není možné. Měla by tam teď být obrovská bitka. Měli by si jít po krku. A ne se chovat jak... v mírumilovné vesničce. Co se to tady děje? Pomalu jsem se zvedla a přehodila si svůj batoh na druhé rameno. V žádném případě tam nevkročím. Tohle je to nejpodivnější, co jsem kdy viděla. A já se znovu nenechám chytit. Už už jsem se chtěla rozejít pryč, daleko od tohohle místa, ale můj nově vylepšený sluch, čich a bohužel i zrak něco zachytili. Prudce jsem se zastavila a jediné co vyklouzlo z mých úst bylo: Do prdele.

...

„Dej ty svoje zasraný pracky pryč!" křikla jsem a naštvaně sebou škubla. Avšak to mi vysloužilo jenom tupý úder pažbou pistole přímo do hlavy. Před očima se mi udělaly černé tečky a já zavrávorala.

„Drž hubu a krok." Ozval se zamnou mručivý mužský hlas a žduchl do mě, takže jsem málem spadla.

„Kreténe." Zašeptala jsem a zavrtěla hlavou. Cože jsem to říkala? Tentokrát se nenechám chytit? A nenechám se zabít? Ha ha, Arryn. Ha ha. Vůbec nevím kudy jsme šli. Jak bych to taky mohla vědět, když mi přes oči zavázali šátek. Hned potom, co mi přestali mířit zbraní doprostřed čela.Teď mi tou zbraní určitě mířili na záda. No to jsem si teda pomohla.

„Co myslíš, že s ní udělaj?" Promluvil někdo vedle mě a muž, který mi držel svázané ruce a mířil na mě pistolí se jen chraptivě zasmál.

„Stupidní otázka. Samozřejmě ji nechají zabít. Musela chtít zaútočit. Proč jinak by tady tak slídila. Chtěla nás napadnout nebo okrást. To je jasné. Navíc je to vlkodlak. Copak si neviděl, jak ji zezlátly oči, když nás uviděla, jak před ní stojíme?" Pevně jsem stiskla zuby k sobě, aby se mé špičáky nezostřily. Nesnášela jsem to. Nenáviděla jsem každý kousek temné stránky, kterou jsem v sobě měla. A tak jsem se to snažila vždy potlačit. Ale vztek nebo jakékoli jiné rozrušení ve mě probudilo to monstrum, kterým jsem nikdy nechtěla být.