Opět zpátky [Pozastaveno]

Část 16 - Přiznání

V hlouby lese se Nikolai zastavil a otočil se ke mně. Mlčky jsem se na něj ohlédla. „Co se děje?" Zeptal se a přišel blíž ke mně. Nějak jsem neucouvla a podívala se do země a zpět do jeho zelených očí. „C-C-Co dít, teda. Co vy se mnělo dít." Zakoktala jsem. „Od toho co jsme se potkaly se mnou nemluvíš ,proč? A ještě to zadrhávání. Bojíš se mně snad?" Podíval se do mých očí a mnou projel příjemný teplý pocit. „N-Ne to vůbec jen." Nedokončila jsem větu a podívala se do země. Nikolai mi ale pozvedl hlavu zpět a já jsem viděla opět do jeho očí. „Povídej." Klidně promluvil. „Já se jen bojím že mi nikdy neodpustíš a opět ti znižím život." Špitla jsem. Nikolai se hlasitě rozesmál. A já jeho smích pochopila špatně a ukápla mi slza. „Ne,ne nevylož si to špatně!" Vyjekl a opět se mi zahleděl do očí. „Ty jsi mi ho sice roztrhla ,ale i zahojila. Od toho co jsem tě uviděl jsem věděl že jsi se změnila. Jen já se tvářil tak nepřípustně a." Zastavil se a přišel blíž je mně. Mně se zastavil dech a zatřásla jsem se ,ale ne chladným pocitem ale hřejivým pocitem. „Nechtěl jsem si je přiznat že k tobě citím." Špitl mi do ouška a rozeběhl se k jeskyni.
Zůstala jsem nehybně stát a pomalu jsem si začala uvědomovat že k sobě cítíme to stejné. Najednou jsem se oklepala a podívala se kolem. Teprve teď jsem si uvědomila že Nikolai odešel. Šla jsem k jeskyni a uviděla Umy jak je mně běží. „Shiry tohle mi už nedělej!" Vykřikla a objala mně. Přikývla jsem a podívala se kolem. Nikde jsem neviděla Nikolaie. „Kam šel?" Špitla jsem si pro sebe a zezadu se na mně vynořila Loril a přivítala mně svíl velkým úsměvem. „Co myslis Nikolaie? Šel k potůčku." Přikývla jsem. Otočila jsem se směrem k lesu za kterým je louka přes ,kterou vede potůček.