Miluju tě, Rin-senpai

-

Vynořit.
Nádech.
Ponořit.
Vynořit.
Nádech.
Ponořit.
A pořád se to opakuje, stále dokolečka dokud nedoplavu na druhou stranu bazénu. A teď zpět.
Jsem vysílený, už takto trénuju dvě hodiny. Únavou se mi už zavírají oči. Dneska bych to měl, už ukončit už tak je po desáté večer. A důvod proč takto pozdě plavu v bazéně? Snažím se zesílit, zlepšit se. Nechci zase zažít další porážku. Nechci znovu zklamat svůj tým, nechci zklamat jeho. Nechci aby se na mě zase díval tím lítostivým pohledem. Aby mě zase poplácal po zádech s tím,že příště to vyjde. Nevyjde. Nevyjde, pokud nebudu usilovně trénovat. Tolik se mu chci vyrovnat.

Když dorazím na pokoj, tak už dávno spí. Potichu přistoupím k jeho posteli. Vypadá tak klidně. Mírumilovně. Je krásný, tak krásný. Ze spánku se usměje. Kéž bych byl důvodem jeho úsměvu já. To se ale nikdy nesplní. Mohl bych si to přát co nejusilovněji a i tak jeho úsměv, jeho rty, tělo jeho krásné tělo. Nikdy nebudou patřit mně. Mně ubohé nicce co je jen na obtíž. Jsem směšný. On by mě nikdy nemohl milovat. Matsuoka Rin kapitán plaveckého týmu, veselý, oblíbený, společenský, seběvědomý. Vždy ve všem dokonalý. Já oproti němu jsem nic. Jsem neviditelný pro okolní svět, neprůbojný, né moc oblíbený, vždy přehlížený. A i přesto se snažím každý den usmívat. Usmívám se kvůli němu a kvůli té malé naději, že mě taky miluje. Je opravdu těžké milovat někoho kdo o tom nemá ani tušení. Někoho kdo vás bere jen za dalšího průměrného člena týmu.

,, Vstávej nebo přijdeš pozdě." Něco do mě šťouchá, je to nepříjemné. Jsem unavený, chci spát. To mě nemůžou nechat být?
To nepříjemné ďobání zmizelo. Konečně můžu dál spát. Zrovna se mi zdál tak krásný sen.
,, Áááááá "výkřik se rozlehne po celé místnosti. Jsem celý mokrý. Zahlédnu jen Rina jak odkládá kýbl. Kde ještě před chvílí byla ledová voda a popadá školní brašnu.,, Zbývá ti patnáct minut." Prohodí mezi dveřmi a je fuč. Prevít jeden, pomyslím si rozzuřeně než začnu zběsile pobíhat po místnost a hledat všechno možné.

Stihnul jsem to jen tak tak. Celý udýchaný jsem zapadl do lavice a čekal na příchod učitele. Když se konečně uráčil dorazit, vyndat všechny pomůcky, desetkrát zopakovat jak ubohej má život a když se konečně rozhodl probírat danou látku. Vzdal jsem to úplně. Hlava mi bezvládně klesla na desku lavice. Tohle bude asi hódně dlouhý den.

Měl jsem pravdu, byla to neskutečná otrava. Teď ale konečně bude něco co mě doopravdy baví. Plavecký trénink.
Dorazil jsem na čas. Rychle se převlékl do plavek a zařadil se do řady. Rin právě vylézal z vody. Kapky vody mu stékaly po jeho vypracovaném těle. Byl samý sval, nádherný. Klidně by mohl být nějakým modelem.
Z mého snění mě probrala píšťalka. Jde se na to.
Skáču do vody. Máme si dát kolečko na rozplavbu.
Po úvodním kolečku následuje řada dalších úkolů, cvičení, námahy. A čas plyne strašně rychle.
Konec. Vylézáme z vody. Jde se na koleje.
Před budovou na mě čeká Rin. Z tréninků někdy chodíme spolu. Jsem šťastný, že s ním můžu strávit tyto občasné chvíle.

,, Ehm, Rin-senpai?"
,, Co " odsekne.
,, To je jedno." Smutně sklopím hlavu.
Kráčíme spolu ulicí a atmosféra je na bodu mrazu. Snažil jsem se nahodit různá témata, příhody. Nic, akorát to vypadalo, že mou přítomnost jen toleruje.
,, Harů"zakřičí najednou Rin a rozeběhne se k týmu Iwatobi. Já zůstanu stát sám na druhé straně ulice. Rin se vesele baví se svými přáteli, já jsem vzduch. Ani se neotočil, nerozloučil. To bolí, hodně to bolí. Když dorazím na pokoj stále musím myslet na ten úsměv když spatřil Haruku.

Vrátil se až pozdě večer. Snažil se být potichu. Nešlo mu to. Byl jak slon v porcelánu.,, Kam ses poděl Nitori? Jen tak si odejít. "Usmál se.,, Omlouvám se"zamumlal jsem a otočil svou tvář k chladné stěně.Snažil jsem se zahnat slzy. To on odešel, bez jediného slova se rozeběhl za svými přáteli.