Fontaine de Lumière

Kapitola 1

Rochelle
,,...a žabák se proměnil v překrásného prince. Uklonil se před stejně krásnou princeznou Tianou a poděkoval jí za zlomení kletby. Tiana se princi líbila a princ se líbil Tianě. No, netrvalo dlouho a v království se slavila velkolepá svatba. Princ políbil svou nevěstu a žili spolu šťastně až do smrti. Ty jsi mě to, Alicio, vážně donutila přečíst?"
,,Rochelle," oslovuje mě matka. ,, Jako tvůj rodič jsem povinna tě připravit na život, takže..."
,,Takže mě nutíš číst pohádky od Disneyho, kde i sebevětší zlo dosáhne svého happy endu." Přerušuju ji.
Alicia je moje matka. Adoptivní. V deseti letech mě s jejím manželem Charlesem vysvobodili z toho ústavu, kterému lidé říkají dětský domov. A já už konečně žiju jako normální dospívající. Aktuálně mi je sedmnáct a půl roku.
,,Chci tě naučit, že si každá žena nakonec někoho najde. I když má černou barvu pleti."
,,Chceš být rasista?"
,,Nechci. A ty víš moc dobře, co myslím."
Jo. Vím to dobře. Pod očima mám dva černé pruhy. Není to liháč ani barva na dřevo. Prý to tam mám od narození. A ještě, když jdu lesem, uschlé keře a stromy zase začínají kvést. Někdy si přijdu jako nadpřirozená bytost, víla, či co. Ale jak to tak většinou bývá, nikdo mi to nevěří.
,,Alicio," šeptám a dotýkám se černých pruhů. ,,Kdo vlastně jsem?"
Matka se na mě podívá rozpačitým pohledem, není si jistá, jestli to chci opravdu vědět. Ale já jsem odhodlaná. Kývnu hlavou na souhlas.
,,Slečna Penny z domova mi něco řekla o tvých pravých rodičích. O matce toho moc nevěděla, prý zemřela hned po porodu. Jmenovala se Odette."
,,Jako bílá labuť v Labutím jezeru, Odeta..." Přehrávám si v hlavě její sólo. Alicia pokračuje dál.
,,Měla také zvláštní znamení- malou červenou spirálu na levé tváři. Říkalo se, že její zahrady byly nejrozkvetlejší a nejkrásnější v celém Quebecu. Tam totiž žili a tam ses také narodila. Proto máš francouzské jméno. Tvůj táta se jmenoval Damien, pracoval jako policista. Do tvých dvou let jsi žila s ním, pak ho ale při jednom zásahu zastřelili lupiči. Tak ses dostala do dětského domova..."
,,Co znamenala ta spirála?" Ptám se se zájmem.
Alicia krčí rameny.
,,Hm..." Jsem trochu zklamaná. ,,Díky Al."
,,Kam jdeš?" Ptá se mě, když si beru na sebe mikinu a s sebou sportovní tašku.
,,Na trénink." Říkám ještě a vycházím z domu.
Jdu parkem. Zimní stadion je touhle cestou blíž. Jsem krasobruslařka. Před rokem jsem vyhrála juniorské mistrovství Kanady. Ale to je asi jediný úspěch v mém životě.
Přicházím na led, v mém červeno-žlutém třpytivém kostýmu. Vlasy si nechávám svázané v ohonu na stranu. Jenom přečnívající pramínky na čele si uhladím gelem.
Samuel, můj trenér, už stojí opřený o mantinel a čeká na mě. Když mě zahlédne, zamává mi a rozjede se mi naproti. Má temně hnědé oči a přísně upravené vlasy stejné barvy. Kdejaká holka by s ním místo trénování flirtovala, ale já ho beru fakt jako trenéra.
,,Rochelle," rozpřahuje ruce a já mu obratně uhýbám. ,,Příští neděli máš soutěž. Očekávám od tebe plné nasazení. Máš na výhru."
,,Same, já tam nechci jet..." Snažím se trenéra přemluvit. Ale už předem vím, že to nemá smysl.
On jen pokrčí rameny.
,,Ty víš, že se tomu nevyhneš. No, tak začneme! Dej si tři kolečka a piruetu pokaždé, když mě mineš, jo?" Ještě říká a já se rozjíždím po ledě.
Giovanna
,,První řada lamp už zhasla. Touhle cestou Avel už brzo ovládne Fontánu Světla. Zavolejte sem Larse. Je čas dojít si pro Rochelle."