Fontaine de Lumière

Kapitola 2

Rochelle
,,Rochelle, ten trojitý axel má být z vnější hrany brusle, ne z vnitřní." Připomíná mi Samuel když se vyhoupnu do otočky.
,,Doskoč a dáme si to znova."
Dopadnu na led bez nejmenšího problému a dojedu k Samovi. Ten nakreslí ve vzduchu kroužek, abych se nezastavovala a zopakovala ten prvek. S tak jen vzdychnu a jdu si skočit axel znova.
Když vyskočím, Samuel nic neříká, tak usuzuji, že jsem skočila z vnější hrany. Třikrát se otáčím a připravuji se na doskok. Natahuji levou nohu nad led. Ale ještě než dopadám, něco mě strhne prudce k zemi.
,,Není ti nic?" Slyším Sama, jak ke mně bruslí.
,,Ne, jen jsem se trochu bouchla do hlavy. Co se mi stalo?" Ptám se a vstávám s jeho pomocí.
,,Jen si špatně dopadla na nohu. A do hlavy ses bouchla trochu víc." Ukazuje na led, který je pokapaný třemi červenými tečkami.
Sahám si na levý spánek. Když se podívám na ruku, je od krve.
,,Běž si to na záchod umýt. Já vyčistím ten led." Říká mi a já poslechnu. Rozjíždím se k východu. Brusle si nesundavám, jen si na ně dávám ochranný kryt. Jdu k dámským toaletám, které jsou na druhém konci stadionu. Držím se za ránu, která už pozvolna přestává krvácet. Ohlédnu se na kluziště, Samuel utírá z povrchu mojí krev.
Vycházím dovnitř a rozsvěcím světlo. Moc ho tam není, ale i malá záře postačí. Pouštím vodu, poleju si ruku a čistím si ránu. Když se podívám do velkého zrcadla, zahlédnu v rohu postavu. A protože je v místnosti málo světla, je postava celá zahalená stínem.
Pomalým plynulým pohybem couvám směrem od ní. Naneštěstí taky od dveří. Takže stojím v rohu toalet a ke mně míří temná postava. Strachem si dřepnu a dám si ruce na hlavu.
,,Prosím..." Šeptám vyklepaným hlasem. ,,Zabij mě rychle..."
,,Co?" Zeptá se ta osoba. Jde ke mně. Divím se, tak vzhlédnu směrem k němu. Myslím, že to je nějaký muž, protože měl docela hluboký tón hlasu.
,,Neboj se mě." Říká pobaveně. Teď už je ke mně blíž a svítí na něj světlo, takže zjevně upír není. Ale do obličeje mu nevidím.
,,Vstávej." Podává mi ruku. Chytnu se jí. Ale necítím kůži, asi má rukavice.
,,Děkuju..." Říkám ještě trochu vyděšeně.
,,Nemáš za co, jen jsem ti pomohl vstát. Já jsem Lars." Znova mi podává ruku a já ji stisknu.
,,Rochelle."
Lars je vyšší než já, asi o patnáct centimetrů. Má blond rozcuchané vlasy, černé hluboké oči a co je nejzvláštnější, z koutku každého oka má nakreslený bílý pruh, který vede šikmo směrem k uchu, kde se mírně rozšiřuje.
,,Co tady děláš? Nikdy jsem tě tady neviděla." Ptám se.
,,Nejsem z Kanady. Jsem Švéd. A potřebuju tě."
,,Nezní to trochu úchylně? A jak to že ti rozumím? Mluvíš plynně anglicky."
,,To není mojí znalostí angličtiny. To je kouzlo. Třeba já slyším mluvit tebe švédsky."
,,Kouzlo?!" Divím se.
,,Jo!" On o tom mluví jako o samozřejmosti. ,,Ty to nevíš?"
,,Co, nevím?" Už je mi trapné nic nevědět.
,,Že máš magické schopnosti! Ty máš totiž moc života."
Nevím, co říct. Nic nechápu. Možná jen to jak v mojí blízkosti kvetou uschlé stromy.
,,A to jsi jak poznal?" Ptám se.
On se usměje a naznačuje, že si kreslí pruhy pod očima.
Jasně. Takže moje představa, že ty pruhy jsou kouzlo, je pravda.
,,Proč ty máš bílé pruhy?"
,,Stejný důvod jako ty." Nepřestává se usmívat.
,,Ty jsi taky život?"
,,Ne, já jsem smrt. A náš svět tě nutně potřebuje."
Giovanna
,,Bez nymfy světla dlouho nevydržíme při životě. Poslední lampy zhasnou za čtyři dny. Řekněte lidu, aby omezovali používání svých schopností. Dokud nebude Erasto zase žít."