Starým hřbitovem se jako lačná bestie proháněla melancholická symfonie bolesti. Ozvěny dávno mrtvých se mísily se vzdálenými nářky těch, co se brzy v mrtvé obrátí. Vítr kvílel skrz náhrobky, brána hřbitova vřískala rzí a okolní stromy se větvemi sápaly po rozpadlých zdech, jako když kostlivci bubnují prsty na kámen. Okolí osvětloval jen úzký srpek měsíce a několik loučí zaražených nepravidelně do měkkých míst v zemině.
Seděl tu už hodinu a vzpomínal. Upřeně zíral na fotku ženy ve zlatém medailonku, který ležel v jeho levé dlani. Stiskl jej a kožené rukavice na ruce zavrzaly. Víc než temná minulost ho děsila představa, že už ani ta není jeho. Na tomto místě šlo přijít opravdu o vše.
Vstal a došel pomalu ke starému stromu. Jeho boty čvachtaly hlasitě blátem, ale byl si jistý, že má ještě čas. Nepamatoval si, kdy sem přišel, jestli vůbec přišel, ale byla to dost dlouhá doba, aby ho zde dokázalo překvapit už máloco. Věděl, co dělá. Jeho kloboukem zastíněnou tvář osvítila jedna z pochodní a odhalila obvaz nasáklý krví v místě, kde bývá ucho. V očích měl muž bolest, chlad, smrt... ale hlavně únavu.
Ulomil dvě tlustší větvičky, jen to zapraskalo. Vyčerpáním se sesunul k zemi a rukama se tak tak zachytil o strom. Hluboce se nadechl a pokusil se vstát. Povedlo se. Zkontroloval, jestli jeho vybavení stále leží u betonového náhrobku, o který se před chvílí opíral. Ulomil ještě jednu tenkou větvičku a opatrně se k náhrobnímu kameni zase vrátil. Cítil hořkou radost, když ho zem opět zastudila na zadku, aspoň něčím si zde mohl být jistý. Připomněl si tím, že je stále naživu.
Sáhl si pod koženou vestu a chvíli si prsty pohrával kolem výstřihu košile, než se mu podařilo vytáhnout kožený provázek, který se výstřihem proplétal. Svázal jím dva klacíky k sobě a vytvořil tak provizorní kříž.
„Umbasa" zašeptal. Vzal čutoru a plášť, který mu ležel u náhrobku a přešel přes polovinu hřbitova k malé díře, kterou tam předešlou noc vykopal. Vytáhl medailon z kapsy a sundal si rukavici. Vložil jej do ní, jako do nějakého ochranného pouzdra. Z náprsní kapsičky na vestě vytáhl minci, něco co vypadalo jako starý zub a uschlý žlutý kvítek v malém skleněném flakonku. Všechen tento osobní majetek hodil do díry a nakonec do ní opatrně vložil rukavici s medailonem. Na zápěstí se mu zablýskal zvláštní kovový mechanismus, který byl předtím rukavicí skryt. Zakřesal ozubeným kolečkem na zařízení a z předního otvoru v mechanismu vyšel slabý plamínek, jehož světlem zkontroloval obsah v díře. Máváním pochodně by mohl vzbudit pozornost, na kterou nebyl připraven. Když byl s výsledkem spokojen, zakopnul ji hromádkou hlíny a položil navrch placatý kámen. Poklekl k němu, až mu v kolenech zakřupalo. Dvěma prsty si přejel přes tvář a udělal na kamínku svou krví čáru. Pokračoval v tom, dokud se na kameni rudě nelesklo jméno ‚Roland'.
„Umbasa" zopakoval a vrazil do země provizorní kříž. Tím posledním tenkým klacíkem, který ulomil, si postupně vyčistil špínu zpod nehtů a poslední vodou z čutory omyl tvář a krev z prstů. Spojil dlaně a pozvedl je k něčemu, o čem si vzpomínal, že bývalo nebem.
„Nechť tvá duše dojde zaslouženého odpočinku..." řekl klidným hlasem.
