Poslední naděje

Kapitola 2

                                                                                     Na útěku

Nezaváhala jsem ani minutu, během okamžiku jsem popadla svého brášku a hodila si ho na záda, jednou rukou si ho přidržovala a druhou jsem popadla svou vyděšenou sestru, které ani moc nepomohlo to, že nás mohl ten padající trám i zabít. Měli jsme celkem štěstí, že bydlíme v hustém lese, kde když ho neznáš nebo tu nebydlíš, lehce se v něm ztratíš. Hodlala jsem této výhody využít, jak nejvíc to půjde. Viděla jsem, že Naomi už docházel dech a její nálada jí v běhu také moc nepomáhala, ale bylo by teď až moc riskantní zastavovat. Byli jsme už celkem hluboko v lese, tak jsem se rozhodla, že už bychom si mohli odpočinout, ale chtěla jsem si být jistá, že nás nenajdou, tak mě napadlo, že by možná bylo lepší vyšplhat na jeden z těch více hustých stromů. Těch tu naštěstí bylo dost, ale zase jsme neměli dostatek energie na to, abychom tam vyšplhali. Tak jsme nakonec zůstali při zemi. Schovali jsme se do malé ani jeskyně se tomu nedá říct, ale na malou přestávku na dobití energie a trochu spánku to bylo lepší než nic. Byli jsme hodně unavení, špinaví a taky hladoví, bohužel jsme neměli žádné jídlo ani žádné náhradní oblečení, ale co jsme mohli dělat, museli jsme se odtamtud dostat, nebyl čas si sbalit nějaké jídlo natož oblečení. Prostě jsme se s tím smířili a do pár sekund usnuli. Co nám taky zbývalo. Bohužel jsme byli tak unavení, že naše krátká přestávka na dobytí energie, se protáhla v několik hodin tvrdého spánku což se nám moc nevyplatilo, protože místo, kde jsme se probudili, nebyl les, ale nějaká hodně zvláštní ale přes to velmi moderní a dobře zařízená místnost, nevěděla jsem, jak na to mám reagovat, zvlášť když tam byla spousta věcí, které jsme si nemohli dovolit a znala jsem je pouze z obrázku, které nám učitelka ukazovala. Opatrně jsem se zvedla z postele, tak abych nevzbudila Naomi a Hikara, když se mi to povedlo, šla jsem prozkoumat tu obrovskou místnost, která mimochodem byla skoro větší než celý náš dům. Zkoušela jsem všechny možné dveře, avšak šli otevřít pouze jedny a za nimi jsem objevila velmi prostornou koupelnu. Byla tam vana s vyhřívanými tryskami, pak jsem tam viděla i sprchový kout (mimochodem všechny kliky kohoutky od umyvadel až po dotykový panel od sprchy byly z pravého zlata). Po důkladném prohlédnutí našeho ,,vězení" jsem se vrátila k posteli s hedvábnými nebesy. Najednou jsem uslyšela, jak se otevírají dveře. Upnula jsem na ně svůj zrak, pozorně jsem sledovala, jak nějaký ozbrojený muž vchází dovnitř. Za ním se z poza dveří vynořila ještě jedna osoba, která na sobě měla perfektně padnoucí oblek (musel být asi drahý) měl modré vlasy a modré oči (podobné jako já také mám modré vlasy, avšak já mám zelené oči, které ho nepřetržitě sledovaly) rozhodně byl vyšší než já a také vypadal silně, ale nevypadal, že by mu bylo o moc víc než mně. Mezi tím se Naomi stačila probudit ze sladké říše snů. Překvapeně kouká po pokoji, chvíli se udiveně kouká na mě a chvíli na ty dvě právě přicházející osoby. Chvílina to ten modrooký kluk spustil: „moc mě těší, mé jméno je Ichinose Hiroshi".Trochu mi přišlo, že je až moc přátelský na to, že nám jeho lidé zabili rodičea nechali shořet náš dům, možná je to tím věkem, třeba si ani neuvědomuje, covlastně udělal. Ale dále už tak mile nepokračoval „od teď tu můžete žít tady, slyšeljsem, že jste přišli o rodiče a váš dům uhořel". Co to sakra mele „uhořel" spíšjste ho podpálili a naši rodiče, že umřeli, ano umřeli ale jen díky vašimlidem. Úplně jsem překypovala zlostí, ale snažila jsem se dělat, že jsem toneslyšela, prostě jsem zatla zuby a křečovitě zabořila prsty do sedačky, nakteré jsem seděla. Dálemluvil „budete trénování a za pár let budete s dalšími dětmi, které jsouve stejné situaci, jako vy podrobíte náročnému testu, teď si asi říkáte, pročbychom měli, ale pokud v tom testu budete úspěšní a dostanete se do první desítky, budete pod naší ochranou a také vám bude udělen šlechtický titul, budete si žít jen v luxusu,to už za to stojí ne?" Zadržovala jsem smích, a koukala na něj, jestli to myslí vážně, konečně jsem se odvážila se taky ozvat. „A co se stane s těmi, co nebudou v první desítce, a navíc, co když o to nemáme i přes tu vaši nabídku střechy nad hlavou i té ceny zájem?!" Domluvila jsem nebo spíš doječela, bylo vidět, že takovou reakci nečekal, možná čekal ty otázka, ale šlo poznat, že nečekal, že po něm začnu ječet. Trošku s udiveným a naštvaným výrazem se na mě podíval, šlo vidět, že už mu dochází trpělivost. Zhluboka se nadechl a spustil: „ Trochu vděčnosti byste projevit mohli, nabízíme vám víc než dost!!" Na to, že mu je tak deset let zněl hodně naštvaně a přijde mi, že je tak trochu rozmazlený, buď nic neví a prostě mu řekli, ať nám tohle řekne, nebo je to hodně velký parchant, co si myslí, že když nám nechá podpálit dům a zabít rodiče, tak to jen tak splatí tím, že nám dá, kde bydlet a nabídne nějakou zkoušku, u které můžeme, ale taky nemusíme uspět, vážně by mě zajímalo co se stane s těmi co neuspějí a co to vůbec je za test. Pak se trochu uklidnil a pokračoval: „Ti co testem projdou, i když nebudou v první desítce, budou mít svobodu, stačí!" Upřeně mě pozoroval ani si nevšímal Naomi, která se očividně topila v depresi na rozdíl od Hikara, který si pospával, jako by se nic nedělo. Měla jsem ještě spoustu otázek, které vyžadovaly odpovědi, ale už jsem viděla, že by to nedopadlo dobře, kdybych na něj začala chrlit další otázky, kdo ví, co by nám ještě udělal, mi ať udělá, co chce, ale rozhodně nechci, aby kvůli mému chováni trpěli ještě víc než teď mí sourozenci. Tak jsem jen odvrátila zrak a přikývla. Vypadal, že se mu ulevilo a pak zase tím milým, přívětivým hlasem na nás promluvil: „No, když už jsme si to vyříkali, tak mě prosím následujte je totiž čas večeře." „Uhmm... A co Hikaru, stále ještě spí a já bych ho nerada budila, skoro nic nenaspal, je moc unavený jak jsem je hnala po lese." Jsem začala mluvit dřív než jsem se stačila zarazit. Trochu už otráveně se na mě podíval a pak na spícího Hikara, a pak s povzdychnutím řekl: „Fajn, po večeři se stejně stěhujete do jiného pokoje, nechám mu tam přinést nějaké jídlo." Nevím proč, ale když to řekl, byla jsem hrozně šťastná, ale pořád jsem se měla před ním na pozoru. „Děkuji" jsem řekla, protože my jsme aspoň slušně vychovaní, ale dost mě překvapilo, že jsem u toho brečela ani nevím proč, možná proto, že mi bylo teprve osm, ale bylo to divné, i přes zamlžené oči jsem poznala, že i jeho má reakce dost překvapila. Chvíli mě pozoroval a jen tam tak mlčky stál, nevěděl jak na to zareagovat, upřímně já taky ne, ale měla jsem pocit, že je trochu v rozpacích, jen nepatrně mu zrudly tváře a nervózně si hrál s prsty. Ale brzo ho vrátil do reality, ten jeho bodyguard, který na mě pohlédl „Toho divadýlky už bylo dost, jde se na večeři, tady se ctí nějaká pravidla, jako například chození včas na jídlo jinak na vás žádné nezbude!" řekl hrubým a neoblomným hlasem, rychle jsem si vysušila tváře a hned na to i oči, vzala jsem za ruku Naomi, lehce se na ní usmála „Tak půjdeme ne? Jistě máš už hrozný hlad."

                                                                              Spící Hikaru