Smrt..

Z baráku šli dva muži v černém a nesli lehátko pokryté černým igelitem, matka se nemohla na to dívat, nehybně stála vedle manžela. V tu dobu mi došlo, že moje myšlenky byly opravdu pravdivé, Mary a Tara zemřeli. Nedokázali si představit život beze mě a vzdali to. Nemohla jsem tomu věřit a tak jsem se rozběhla a vběhla jejich matce do náručí a se slzami v očích jí řekla „je mi to líto". Tyhle holky byly jako moje sestry. Ztráta byla hrozná, stále jsem na to myslela. Nikomu jsem to neřekla. Měsíce ubývali, rozhodla jsem se jít podívat na pani Stogovou, ale vyhnala mě a z dálky na mě zakřičela „Za jejich smrt můžeš ty"! Nemohla jsem za to, že jsem se stěhovala. Nechala jsem to v sobě dusit. Po dvou letech co se to stalo, pán a paní Stogovi se odstěhovali z města. A začali úplně nový život, na Mary a Taru vzpomínali, ale v jiném městě. Ve mě zůstali jen vzpomínky na pět slov od paní Stogové „Za jejich smrt můžeš ty"!
A jak to bylo dál ?
Také jsem začala nový život, ale vzpomínala jsem na ně každý den a nikomu nic neříkala.

Ený..❤️