Malý Princ

O Květině

Příběh o princově růži psaný v "ich" formě. Příběh je smyšlený, tato kapitola úzce souvisí s předchozí.

Jako pouhopouhé semínko jsem letěla dlouho, nemohla jsem se dočkat, až se ocitnu na nějakém pěkném útulném místě, kde se budu moct usadit.

Najednou jsem ucítila tvrdý náraz. Usoudila jsem, že měkká půda, kterou jsem pod sebou cítila bude dostačující pro to, abych se tu mohla uvelebit.

Jakmile jsem se probudila, začala jsem si pečlivě skládat své krásné okvětní lístky. Byla to těžká práce, protože jich bylo hodně a nemohla jsem se světu ukázat celá pomačkaná.

Vykoukla jsem na svět jako krásná květina. Byla sem na sebe náležitě pyšná. „Ach, právě jsem se probudila... Promiňte, prosím... jsem celá rozcuchaná." Řekla jsem mužíčkovi, co na mě tak nevěřícně zíral.

„Jak jste krásná!" řekl mi.

Když jsem ho požádala, postaral se o mne. Až o nějakou dobu později jsem si uvědomila, že jsem se mu nijak neodvděčila. Byl na mne moc hodný a udělal vše, oč jsem ho požádala. Dal mi poklop, aby mi v noci nebyla zima a zástěnu, aby na mě nefoukalo a já nebyla rozcuchaná. Také jsem mu často vyprávěla o mých čtyř ostrých trnech, i když jsem vlastně ani pořádně nevěděla, na co jsou a nikdy jsem je nepoužila. Proto jsem si vymyslela, že jsou proti tygrům, kteří by mě mohli chtít sežrat. On však trpělivě přitakával a mně to dělalo dobře.

Jednou ale odešel. Kvůli mně.

Byla jsem z toho smutná.

Věděla jsem, že jsem na něj neměla úplně nejmenší nároky, ale myslela jsem si, že když ho dostatečně oslním svou krásou, bude mu to stačit a bude se o mě starat navěky. Ach! Jak jsem byla hloupá!
Ještě dlouho po tom co odešel, jsem plakala. A plakala sem tak moc až mi opadaly všechny mé okvětní lístky. Zbyla ze mě jen ošklivá, ubrečená květina, které se stýskalo po jejím nejlepším a jediném příteli, kterého kdy měla.