"Ahoj" zamávala jsem jí, když tu náhle... Stál přede mnou muž.
Starší muž v černém obleku. O něco málo vyšší než já, šedé vlasy, vrásky po celém obličeji, trochu se usmíval, oči měl hnědé, malé, ale ne šikmé.
Však čeho jsem si všimla až na druhý pohled bylo, že byl bledý jak bledule a byl vychrtlý až na kost, vypadal jako by v životě nebyl na slunci, nebo jako kdyby vyšel z koncentračního tábora, nebo jako mrtvola. Zkrátka děsivě.
Moc dlouho jsem se na něj neohlížela a chtěla ho obejít, ale stoupnul si přede mne a nechtěl mě pustit dál. Začala jsem se dost bát jestli mě nechce unést nebo něco horšího, třeba zabít. Otočila jsem se a chtěla utíkat, ale byl rychlý, takový starý muž a tak rychlý, stoupl si přede mě a opět mě nechtěl pustit dál. Zeptala jsem se "Co po mně chcete!? Nechte mě!" Muž neodpověděl pouze ukázal celou rukou na cestu. Stoupnul si k cestě a ukázal mi, abych šla s ním. Ještě jednou jsem se pokoušela utéct, ale opět mě nepustil. Nezbývalo mi nic jiného než následovat toho pána.
Bála jsem se, že mi něco udělá, nevěděla jsem kam mě vede, ale cesta mi přišla trochu povědomá. Přemýšlela jsem odkud jí znám a když se zdálo, že jsme přišli na konečné místo, viděla jsem starou chatrč. Byla celá zarostlá, bylo vidět, že se o ni nikdo už dlouho nestará.
Pak mi došlo odkud je mi cesta povědomá, ta chata patřila dědečkovi, který umřel před devíti lety, myslím. Starý pán šel dovnitř, šla jsem za ním. Stále jsem se bála, ale byla jsem zvědavá, proč mě zavedl zrovna sem.
Začínala jsem rozeznávat jednotlivé místnosti, kuchyň, jídelna a obývací pokoj, koupelna. Pán mě vedl do druhého patra, následovala jsem ho. Pokojíčky pro hosty a ložnice, do které mě vedl starý pán. Stoupl si do rohu místnosti a pozoroval mě. Já jsem si prohlédla pokoj, myslela jsem si, že chce, abych něco našla.
Hledala jsem a našla. Našla jsem medailon, otevřela ho a tam byla fotka, fotka babičky, dědečka, mě když jsem byla malá, mojí maminky, tatínka. Podívala jsem se na pána a byla udivená, ale řekla jsem "Jak jste to našel?" Pousmál se, ale nepromluvil. Podívala jsem se na fotku pořádně a pak na pána, byl tak podobný dědovi, ale ten je dávno po smrti.
"Vypadáte jako můj dědeček" řekla jsem. Kývnul hlavou a začal se usmívat a nastavoval ruce jakoby mě chtěl obejmout. Chvíli jsem se na něj dívala a pak se taky usmála a chtěla obejmout, ale jako bych sahala na vzduch, necítila jsem jeho tělo. Ještě jednou jsem se na něj podívala a zeptala se nejistě "vy jste duch? Duch mého dědečka?" Podíval se na mě pohledem, z kterého jsem poznala, že ano. Byla jsem vyděšená skoro až k smrti.
Posadila jsem se na postel a chvíli si to srovnávala v hlavě. Když jsem se chtěla na něco zeptat dědečkova ducha... neviděla jsem ho.
Chvíli jsem si říkala zda jsem si to jen nepředstavovala, ale tomu jsem nechtěla věřit, žeby jsem si jsem si to celé vymyslela? Dívala jsem se po chatce a volala dědečka, ale nikde nebyl.
Rozhodla jsem se vrátit domů.
"Pardon,omlouvám se já-já nechtěla."
----------------------------------------------
Doufám, že se vám tato knížka líbí. Budu ráda za každý kladný ohlas.😊❤️
Díly by měly vycházet kažký pátek a asi i v úterý. Série bude dlouhá podle toho jak vás bude bavit.😉
Tak napište třeba kolik kapitol byste chtěli.😀😘
