Rozhodla jsem se vrátit domů.
"Pardon,omlouvám se já-já nechtěla."
Byl to nějaký kluk, celkem hezký.
"To je v pohodě, nevadí" řekl a začal se smát. Rozesmíval mě tak jsem se taky začala smát. Po chvíli jsem se ho zeptala "proč se vlastně směješ?"
"Bylo to starý triko a chtěl jsem ho už vyhodit s teď mám i důvod. A proč se směješ ty?" "Rozesmál jsi mě" řekla jsem."
"Nick Dealy" podal mi ruku.
"Kelly, Kelly Mayerová" usmála jsem se a také jsem mu podala ruku. Potřasli jsme si rukama a sedli si na lavičku v parku a začali si povídat. "Na jakou chodíš školu?" zeptala jsem se ho, čistě ze zvědavosti. "Bascanvilská střední a ty?" "Základní škola Roslova" odpověděla jsem.
Rozhovor probíhal dál a bylo to docela fajn:
Ptal se "kolik ti je let?"
"Třináct, 13. Března mi bude 14. A tobě?"
"Patnáct."
"Hm" nevěděla jsem co říct dál. Bylo chvíli ticho.
"Panenože to je hodin, bylo to fajn, ale musím jít a ještě jednou se omlouvám za to triko, kdybych ti to mohla vynahradit..."
"Vpohodě, vůbec si s tím nelam hlavu" přerušil mě. Usmála jsem se na něj.
"Můžu tě doprovodit?"
"M-m-mě?" rozhlédla jsem se kolem sebe.
"Jo jasně, koho jiného" usmíval se na mě, bylo to fajn.
"Eeeem j-jo ja-je-eeem-jasně" nevěděla jsem, proč tak koktám, bylo to zvláštní nikdy předtím jsem nekoktala.
Nick mě doprovodil domů. Začal něco čmárat na papír.
"Na."
"Co to je,? zajímalo mě.
"Moje telefonní číslo, zavolej, rád tě zas někdy uvidím."
Chvíli jsem se na něj dívala.
"E-e-em jo, jo díky, u-určitě zavolám."
Proč tak koktám, fuj!
"Kde si byla tak dlouho? Teď si jako myslíš co?" Koukala na mě jakoby mě chtěla uškrtit. Já jí otráveně řekla, "je pozdě, jdu do postele."
"Můžeš mi odpovědět!?, slyšíš, já na tebe mluvím."
Konečně se na mě vykašlala.
Vzala jsem si rohlík ze zásob co si scovávám před macechou. Říkám jí tak neustále, teda nahlas to samozřejmě neříkám, to bych měla průser větší než Amerika.
Když jsem si sedla na postel chvíli jsem přemýšlela. Po chvíli jsem šla spát.
Někdo klepal na okno. Podívala jsem se a pod mým oknem stála skupinka lidí. Dvě ženy a tři muži.
První muž měl černé džíny, slavnostní boty, také černé a černý kabát. Byl otočený zády, takže jsem mu do tváře neviděla, ale měl tmavé, hnědé vlasy perfektně zastřižené na ježka. Ruce měl v kapsách.
Druhý muž měl šedý oblek s kravatou a zářivě bílou košilí. Boty černé. Byl starý, měl vrásčitou tvář, šedé vlasy a opíral se o berle.
Třetí muž vypadal jako duch mého dědečka, však zda to byl duch nevím.
Jediné čím jsem si byla jistá je, že se mi na okně oběvila pavučinka, ale ne od pavouka.
Jedna z žen měla na hlavě šátek, černý šátek. Krátkou černou sukni a svetřík s černou růží. Byla stará a také vrásčitá.
Druhá žena měla krátké černé šaty a přes obličej poloprůhledný černý šátek. Měla černé lodičky.
Chvíli jsem se na ně dívala a pak jsem se proplížila ven za skupinkou. Stále tam stáli.
"Dobrý den, mohu vám pomoci?" ptala jsem se.
Chvíli se na sebe dívali a pak promluvil docela mladý muž, který byl předtím otočený zády "Nur zwanzig Tage."
"Co prosím?" ptala jsem se.
Opakoval "Nur zwanzig Tage."
"Nevím co to znamená." Promluvila jsem. Nikdo nemluvil, všichni se na mě dívali. Duch mého dědečka se na mě usmál. Pak se všichni otočili a odešli.
Napadlo mě prohledat rodinné fotografie, ale bylo to ryzkantní. To mi však bylo jedno.
Šla jsem do tátovi pracovny a prohlédla si fotografie...
"To snad není možné..."
----------------------------------------------
Omlouvám se, že včera nevyšel díl, ale měla jsem fofr.🙃
Jinak moc děkuji za vaše ohlasy a doufám, že se vám knîžka bude líbit i nadále.😁
