Lesbian

65. část- Den dvou stý

„Proč jsi tady?" podezíravě jsem si prohlédla Fleike, která se na mě culila jako ten největší andílek. No, tady opravdu něco nesedí.

„To tě jen tak nemůžu navštívit? Dlouho jsme si spolu nepovídaly," usmála se ještě více, Popravdě se divím, že to vůbec ještě zvládla, podle mě už to muselo být bolestivé.

„Jo, no, naposledy včera," odvětila jsem s úšklebkem a opřela se ramenem o rám dveří. Řekla bych, že tohle bude na delší dobu.

„Vidíš, to už je celá věčnost!" rozhodila teatrálně rukama, „Tak jdeš teda?"

„Mám vůbec šanci přemluvit tě, že zůstanu doma?" povzdechla jsem si a její nevinné uculení pro mě byla jasná odpověď.

„Fajn, tak mi dej pár minut," protočila jsem očima a zabouchla jí dveře přímo před nosem s tím, že jsem byla do deseti minut opravdu nachystaná, volajíc do bytu, že jdu s kamarádkou ven a nevím, kdy se vrátím. Než mi stihl kdokoliv odpovědět, zabouchla jsem dveře a odtáhla to pako ven z bytovky.

„Takže, co máš v plánu?" zeptala jsem se jí, když jsme šly pomalou chůzí po ulici.

„No, navrhuju jít do parku, může být?" odpověděla až moc rychle a zvláštně nervózně, ale nijak jsem to neřešila, je to přece jen Fleike, to je vysvětlení většiny zvláštních věcí na ní.

„Fajn," pokrčila jsem rameny.

A pak jsme se zapovídaly o naprostých kravinách, jak je našim zvykem, takže jsme si ani neuvědomily, že už jsme na místě. Tento fakt mi připomněla až osoba stojící přímo před námi.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se ho a naštvaně jsem se podívala na Fleike, která už znovu nasadila ten svůj andílkovskej výraz.

„Tak já vás tady nechám, určitě si máte o čem promluvit." A než jsem stihla začít byť i jen protestovat, zmizela bleskovou rychlostí. S naštvaným povzdechnutím jsem se teda otočila na Matthewa a čekala, jestli začne mluvit, nebo mám jít domů.

„Co se stalo?" začal po pár vteřinách.

„O čem to mluvíš?" zvedla jsem obočí.

„Něco se muselo stát. Pochybuju, že by ses mi začala jen tak z ničeho nic začala vyhýbat," udělal směrem ke mě krok a já naopak o jeden ustoupila.

„Nic se nestalo, jen jsem neměla pocit, že by naše přátelství mělo nějakou budoucnost," odpověděla jsem chladně a kdybych mohla, poplácala bych se po rameně. Lhářka sice dobrá jsem, ale tohle jsou výkony hodné Oscara.

„Oba víme, že to, co teď říkáš, je sračka," uchechtl se a pokýval hlavou na znamení nesouhlasu.„Zeptám se ještě jednou: co se stalo?"

„A já ti ještě jednou odpovím: nestalo se nic, jen jsem otevřela oči."

„Nevěřím ti," prohrábl si frustrovaně vlasy a já měla chuť za ním jít a obejmout ho. Vypadal jako naprosto roztomilé ztracené štěně... Fajn, teď bych si pro změnu nejraději dala facku.

„Matte, smiř se s tím. Už od začátku nám oběma bylo jasné, že jsme z jiných světů a na tom se nic nezměnilo. Jen jsi mi pomohl a já se cítila povinna nějak ti to vrátit, ale nebylo to správné," vypouštěla jsem ze sebe jednu lež za druhou. Myslím, že po tomhle se budu zpovídat Bohovi kurňa dlouho. Ještě štěstí, že nejsem věřící.

Nad čím to sakra přemýšlím?

„Nevěřím ti. Ne, prostě ne. Tohle není ta skvělá holka, se kterou jsem trávil posledních pár měsíců," zoufale se na mě podíval. No tak, Matte, proč mi to děláš ještě složitější?!

„Ta holka ani nikdy neexistovala!" křikla jsem, protože už jsem to napětí v sobě nedokázala vydržet. A s největší pravděpodobností to Matthew vzal jako nějaký důkaz mého lhaní, takže se pár rychlými kroky dostal až ke mě a zahleděl se mi do očí. Nedokázala jsem vystát jeho blízkost a to, co z něj sálalo, takže jsem přerušila oční kontakt a znova ustoupila.

„Zoe, sakra, proč mi to děláš?" zašeptal.

„Nic nedělám," namítla jsem také potichu.

„Ale ano, děláš. Ničíš mě, ty to nevidíš?" rozhodil rukama.

„Já..." Ani nevím, co jsem vlastně chtěla říct, ale slova se mi zasekla v krku a já nebyla schopná nic udělat, takže jsem tam jen tak stála zírajíc na zoufalého kluka, kterého možná miluju. a možná ne.

„Co ty?"

Pokusila jsem se vyjádřit své myšlenky, ale vzhledem k tomu, že jsem je nechápala ani já, bylo to dost těžké: „Já... já nevím."

„Mám tě rád, Zoe, opravdu rád. Ne jako kamarádku, ale jako holku, se kterou bych chtěl mít něco víc. A moc dobře vím, že ty na tom nejsi o nic lépe, tak kde je problém?" využil mé chvilkové nepozornosti a znova se dostal ke mě. Chtěla jsem, jako už poněkolikáté, ustoupit, ale tentokrát mi to nedovolil.

„V čem je problém? Děláš si ze mě srandu?" zašeptala jsem zoufale, „ve mně je problém! Jsem divná, pokažená, nazvi si to jak chceš, ale celý život jsem žila s tím, že se mi nelíbí kluci, a když už jsem se s tím konečně smířila, přišel jsi ty a můj život se celý od základu změnil! Vždyť já sama nevím, co cítím, jak mám vědět, že to je láska?!" postupně jsem zvyšovala svůj hlas, dokud jsem už nekřičela. Na konci mého proslovu jsem se dokonce rozbrečela.

„Věci se mění, Zo," setřel mi těch pár kapek z tváře a jemně se pousmál.

„Ale jsou věci, které zůstávají pořád stejné," argumentovala jsem.

„Myslíš?" povytáhl jeden koutek úst a když jsem souhlasně přikývla, políbil mě.

Bylo to tak nečekané, že jsem dobrých pět vteřin jen třeštila oči před sebe, jenže pak se ve mně něco zlomilo a já si to začala užívat. Nejednalo se o prvního kluka, kterého jsem líbala, ale šlo kompletně o něco jiného. Necítila jsem žádné motýlky v břiše, ale myslím si, že ten příjemný pocit rozlévajícího se tepla po celém těle a zvláštně stáhnutý žaludek, bylo něco mnohem, mnohem lepšího.

Kdyby to bylo možné, neodtáhla bych se od něj už nikdy, jenže bohužel jsme stále jen lidé, kteří musí dýchat, a tak jsme byli přeci jen donuceni skončit.

„Stále mi nevěříš?" zeptal se mě zadýchaně a mě se po neskutečně dlouhé době na tváři objevil ten nejhorší druh úsměvu- ten, kterého se nemůžete zbavit a u kterého si o vás lidé myslí, jaký nejste šílený zdrogovaný feťák. Ale víte co? V tu chvíli mi to bylo absolutně jedno, byla jsem prostě šťastná.

Občas jsou věci tak, jak jsou. Není důležité je chápat, stačí je cítit. Díky této své životní etapě jsem zjistila, že i jedna věta může vše změnit, na začátku to byl propadák, ale myslím, že cvik pomáhá, protože na konci už se hodila. Nebraňte se svým pocitům a nebojte se říkat věci takové, jaké je vidíte. Jsou to vaše rozhodnutí a vaše sny, ne jejich, tak jim nedovolte do nich mluvit. Jste snad v příběhu, aby vám někdo soustavně ničil život jen pro potěšení své a svých čtenářů?

KONEC.