Divné Děti

I. příběh- Nevěřící

Anglie, Liverpool- 2005...

Na místní tržnici uprostřed města naleznete tolik úžasných věcí. Od kapesních hodinek, přes obrázky s dojemnými citáty až po rostliny s pichlavými trny.
Je to tady dokonale přecpané lidmi. Úplný chaos, hlava na hlavě, všichni jsou tu, aby si koupili něco co potřebují, nebo aby spíš obšťastnili své blízké.
Ti lidé jsou tu, aby utratili nějaké peníze za dárky. A jaká je oblíbená doba na kupování dárků? Správně Vánoce. Doba klidu a míru...
Ale ne pro všechny...u jednoho stánku, blízko ke kašně, stojí mladá dívka, nanejvýš čtrnáctiletá. Vybírá si kaktus.
Dívka, která miluje rostliny, má jich doma víc než padesát. Vítr si zrovna hraje s jejími kaštanovými dlouhými vlasy, do kterých jí padají drobné sněhové vločky. Holčina si vybrala svůj kaktus a před chvílí kaktus zaplatila, odchází.
Jde k modrému autu. Její překvapivě lehké nohy se skoro nezabořují do tak velké vrstvy sněhu, tak lehce našlapuje. Projde kolem dalších pěti stanků a zaujatě si každý prohlédne, ale nastavuje. Jde dál.
Až k autu, o které se opírá žena v šedém kabátě a pletené čepici. Vypadá tak na třicet sedm let. Usmívá se od ucha k uchu. Svou dceru Victorii ráda vidí. I když domů nese už zase další kytku. Nasedá do auta a čeká na svou dcerku až taky nastoupí.

"Zlato?" Osloví jí žena s modře mpdrýma očima. Victoria zavře dveře a usměje se. "Zase další kytka?"

"Já je potřebuju..ty to nechápeš?" Pokládá jí dcera zasadní otazku.

"Jasně...ale já jenom..jenom jsem myslela..že bys taky něco koupila mě..nebo strejdovi Peetovi." Zakoktává se matka.

"Mám pro tebe sponu..do vlasů..to ty ráda, ne?"
Usmívá se děvče a pokládá si pichlavou kytku mezi nohy. Matka, jménem Susan, otočí klíčkem v zapalování a sešlápne plyn. Auto se rozjede. Až když je auto na silnici, což je tak za dvacet dva sekund, jí Susan odpoví.

"Co? Jo jo mám ráda spony.."

"Tak vidíš...a pro Peeta mám hromadu kapesníků. Víš jak má vždycky na Silvestra rýmu?" Zasmála se od srdce Vicky a její maminka se přidává. Jako vždy...matka a dcera, Susan a Vicky, jedoucí v autě se smějí naprosté kravině..

"Ale teď vážně, Vicky...proč pořád nosíš domů ty rostliny? Vždyť už je nemáme kam davat. A taky ti některé už zvadly." Kárá dceru matka a tím pokazí tu suprovou vánoční atmosféru. Ne, že by to Susan chtěla, jen se zeptala na nepříjemnou otázku. Její dcera posmutněla, toto téma neměla nikdy ráda. Nechtěla se bavit o tom, jak některé její kytky vadnou a umírají. Bylo to pro ni moc smutné. Měla ke květinám až přehnaně blízký vztah. Byla po smrti svého otce Sebastiana velmi náladová a měla smutné chvilky, kdy chtěla být zamčená ve svém pokoji.

"Mami.." oslovila svou matku Victoria vážně. "Já se nechci o tom bavit."

"Dobře..fajn jak chceš!"  Ukončila debatu Susan rázně. Jeji dcera je velmi emotivní osoba. A nejlepší se to. "Vicky..prosím. Už žádné další kytky."

Ale to její dcera slyšet nechtěla. Urazila se. Matce jí bylo líto a tak jí začala utěšovat. Pohladila jí po rameni a podívala se na ni.

"Miláčku já jen-" Ledová silnice byla až moc kluzská, až auto dostalo smyk. Susan zareagovala moc pozdě a auto si to směřovalo nebezpečnou rychlostí směrem ke srázu.
Matka ječela a snažila se ubrzdit jejich šílenou rychlost. Victoria měla strach, ale nekřičela jako její matka. Volala své přátelé.

"Stromy..pomozte mi prosím!!" Vykřikla dívka, která se přátelí se samotnou zemí. Matka, která nevěří na živé rostliny si v tu chvíli myslela, že se její dcera zbláznila. "Prosím!"