Divné Děti

V. příběh - Medium

Místo - Kanada
Den   - 17. února
Rok   - 2000

******

"Mamí! Archie mě kousnul!"

Ječela moje dvanáctiletá zrzavá holčička. Její boubelaté tvářičky se silně chvěly. Utíkala za mnou přímo do kuchyně.

"Tvůj kamarád?"

Zeptala jsem se jí, byla jsem naprosto v klidu. Vím, že je moje dcera jiná.

"Jen jsem si s ním hrála."

"..."

"Nic jsem mu neudělala. Prostě mě z ničeho nic kousnul!"

Ukázala mi předloktí. Já si ránu z blízka prohlédla a můj obličej se kompletně změnil. Už tam nebyl ten ironický výraz.

"Pane Bože! Co to sakra je?"

"Mami fakt to bolí!"

"Pojď, půjdeme ti to ošetřit."

"Dobře."

**

Zavázala jsem jí ránu obvazem.

"Ten Archie..."

Začala jsem znovu mluvit.

"Co s ním?"

"Kde ho máš?"

"V pokoji. Sedí na posteli."

"Můžu se s ním seznámit?"

Zeptala jsem se hodně opatrně.

"Klidně. Ale nejprve za ním zajdu."

"Proč?"

"Musím ho trochu uklidnit."

**

Dcerka za sebou zavřela dveře a já jsem hned položila ucho na dřevo.

"Archie? Kde jsi?"

Jako odpověď se ozval podivný syčivý zvuk. Dost mě vyděsil.

"Tak tady jsi. Neboj se, nezlobím se na tebe."

Šššš...

"Chtěla bych ti představit svou maminku."

Zšššzššš...

"Tak já ji zavolám."

Uskočila jsem vylekaně od dveří a dělala, jako když si urovnávam sukni.

"Mami! Pojď dál."

Byl to hlas mé dcery...
Ale co znamenal ten šepot?

"Už jdu."

Otevřela jsem dveře a vše, co jsem spatřila byla jen má dcera.

"Tak kdepak ho máš?"

"Copak ho nevidíš? Je přímo tady. Na posteli."

"Aha."

"Archie, pozdrav maminku."

Hssss...

Ozvalo se někde u mé malé holčičky, která seděla na židli vedle široké postýlky.

"Takhle se k mamince chovat nebudeš!"

Okřikla cosi, co sedělo na posteli. Já si všimla té promáčknuté madrace. A dostala jsem strach. Ne o duševní zdraví mé dcery. Strachovala jsem se o její život.

"Annie? Ke komu to mluvíš?"

"Ty ho nevidíš? Je přímo tady."

Ukázala na oranžový přehoz přes ustlanou postel. A najednou ten důlek zmizel.

"A teď jde k tobě."

Ustoupila jsem o veklý krok.

"On ti neublíží."

"..."

"Ale nesmíš se tak třást."

"Annie?"

"Nejspíš ti už sahá na tělo."

"..."

"Tak aby tě taky nekousl."

"Annie, děsíš mě."

"Je u tebe."

A pak jsem ucítila ledový dech. Nastala tma. Naprostá prázdnota. O několik vteřin později jsem si uvědomila, že jsem zavřela oči.

"Otevři oči, mami."

Poslechla jsem. Stála přede mnou jen má dcera Annie.

"Proč se ho bojíš? Proč se bojíš svého syna?"

"Mého...ale proboha!"

"Vždyť si přede mnou měla dítě. Artura. To je on."

"Jak to víš?"

Bála jsem se jí. A jeho. Jak mohla vědět, že jsem před ní měla syna. Umřel při porodu.

"Řekl mi to."

*****

"A tak jsem přišla k vám."

Pověděla zrzavá žena muži, který seděl na gauči vedle ní.

"Možná je vaše dcera nějak propojená s duchem vašeho prvního dítěte."

Řekl expert na nadpřirozené záležitosti.

"Jak to myslíte?"

"Jako medium. Jenom silnější. Víte, v jednou období života lidé mohou vidět ty, kteří se ještě nedostaly na druhou stranu."

"V jakém období?"

"No. Většinou je to v rozmezí od narození do čtyř, pěti let. Vaší dceři je ovšem dvanáct."