Divné Děti

VI. příběh- Požár

Zima 2019; Polsko; random město kousek od Varšavy;

V jednom normálním státě leží jedno normální město. V tom normálním městě stojí snad sto normálních domů. Mezi těmi normálními domečky jsou normální uličky. V jedné z těch normálních uliček jsou normální dřevěné dveře, natřené na červeno. Tyhle normální dveře vedou do jedné normální restaurace, kam chodí jíst ti naprosto nejvíc normální lidé. Když si ale restauraci prohlédněte blíže, zjistíte, že ne všichni přítomní jsou naprosto normální.

***

U stolu označeným číslem sedm sedí asi dvanáctiletý chlapeček. Dlouhé, blonďaté vlásky mu padají do očí a neuvěřitelně mu překážejí v jeho činnosti. Na jeho nohou spočívá blok s nažloutlými papíry. Neustále se hrbí. V levé ruce žmoulá voskovku a jen tak si volně čmárá. Kreslí vše, co svýma modrýma očima plnýma života vidí. Hnědovlasou ženu s veselým úsměvem a smějícíma se očima, oblečenou v modrých šatech. Dáma seděla u vedlejšího stolu s mužem v obleku. Ti dva byli pravděpodobně manželé. To chlapec usoudil podle ženština prstýnku.
A skvěle se baví. Nakreslil je za pár desítek minut. Téměř dokonalou kresbu otočil a začal kreslit někoho dalšího. Nebo spíše něco.
Tentokrát se zaměřil na psa, sedícího v koutě kuchyně, která byla jen malý kousek u něj.
Dokonalé proporce zvládl modrou voskovkou na jedničku. Německý ovčák se sice malinko vrtěl, ale i tak ho dokázal naprosto perfektně zachytit. Hned potom, co si obrázek prohlédl, se usmál. Jen uši nevystihl. Chtěl začít kreslit něco dalšího, ale uprostřed příprav ho zarazil hlas.

"Terryne! Poď mi pómoct!"

Silný polský přízvuk se rozléhal téměř po celém jídelním sále. Chlapec se okamžitě přestal usmívat. Odložil blok na stůl a voskovku položil na něj. Šoural se pomalu do kuchyně. Jeho opatrovník zase něco potřeboval.

"Tak dělej už!"

Blonďáček rychle přikvasil na místo, kde byl tak žádaný. U kamen stál vysoký, holohlavý běloch s chlupatými pažemi. Nedočkavě přešlapával z nohy na nohu a poklepával dřevěnou vařečkou o chladný povrch kamen.

"Co potřebujete?"

Zeptal se opatrně chlapec, mužem nazvaný Terryn.

"Dóšli nám sirky."

Uvědomil ho muž.

"Už zase?"

"Áno. Už zase. Ďélej, zápal to."

Rozkázal mu. Terryn se malinko zachvěl.

"Ale já...já to ještě neumím-"

Snažil se mu něco vysvětlit. Holohlavý polák ale nevypadal, že chce slyšet nějaké námitky.

"Dělej zápaluj!!"

"Musím?"

"Chceš být zase na ulici?"

Vyhrožoval.

"N-e, pane."

Zašeptal chlapec. Plešatý muž ukázal na kamna velkým prstem.

"Ták zapaluj! Sirko."

Rozkázal, až z toho prskl. Nazval Terryna Sirkou.

"Ano, pane."

Plešatec se ušklíbl. Terryn popošel ke kamnům.

"Áť to hóři."

Chlapec rozevřel dvířka a podržel je levou rukou, aby se nezavírala.
Křečovitě luskl a nad jeho pravým ukazováčkem se objevil malý plamínek. Oheň ho ale nepálil, pouze ho lechtal. Jakoby tohle dělal už spoustukrát. Nataženou ruku strčil do kamen a chvilku tam setrval. Papír chytl a od něho chytlo i Terrynem právě vysušené dřevo. Chlapec paži z kamen vytáhl.