Je tady zima. On sedí na oprýskané dřevěné stoličce a strachy nevydá ani tu nejtišší hlásku. Vidím to v jeho očích. Vidím v jeho očích lítost. Lituje toho, že ubližoval mně, křehké, bezbranné dívce. Dívce s pronikavýma modrýma očima a blonďatými vlasy, které mi překrývají červené líce a lemují úzký světlý krk. Mé drobné roztřesené ruce přesně vědí, co chtějí. Jemně chytají konec provazu, ze kterého visí nitě připomínající lidské svaly. Roztřepeným koncem mu přejíždím po hrudi, po zádech, na šíji. Provaz je jako had, je všude. On se zalyká. Myslím, že se snaží omluvit. Na tváři se mi objevuje úsměv. Zářím spokojeností. Svýma jiskřivýma očima se zahledím do těch jeho zrádných, prolhaných nyní vystrašených očí. Zatím jsou podlité jen slzami. Pomalu omotávám provaz kolem jeho krku. Do rukou by se mi nevlezl, je moc široký a svalnatý. Začínám provaz utahovat. Něžně ho hladím po čele a na polštářcích prstů se mi přichytávají malé kapičky potu. Mé rty jsou pár centimetrů od jeho úst. Vnímám pouze jeho teplý dech a hlas plný proseb. Přitahuji. Už to není hlas, ale jen jakési syčení ze svalnaté hrudi. Oči už nejsou zality slzami, ale krví. Jeho ruce pomalu klesají z mých studených, úzkých ramen. Naposled jsem se mu zahleděla do očí a zašeptala mu do ucha: „ Už víš jak se cítím lásko? ".
