Miraculous Ladybug: Mystery

1. kapitola

„Miluju tě Beruško."

Díval se mi zpříma do očí a já se nedokázala odtrhnout. Topila jsem se v těch zářivých, překrásných smaragdových očích, zatímco on na mě hleděl klidným pohledem. Měla jsem pocit, jakoby jsme najednou existovali pouze my dva, jakoby na ničem jiném nezáleželo, byli jsme jen my dva...

Srdce mi bilo jako zvon, že jsem měla pocit, že mi snad vyskočí z hrudi. Tolik mě zaskočil svými slovy. Vůbec jsem nečekala, že by mi něco takového mohl říct. Ale... i přesto, že už mi to dával dost dlouho najevo, tak bych nečekala, že mi to řekne teď, tady a takhle. Vždy jsem měla za to, že mě pouze škádlí, že si ze mě utahuje, že ke mně nic skutečného necítí. Ale, jak bylo teď vidět, tak mě opravdu miluje. On mě miluje doopravdy a teď mi to dal jasně najevo.

Byla to tak krásná chvilka, jenže tu něco nesedělo.

Nebyl to ten, ke kterému bych něco cítila i já. Mé srdce už dlouho patřilo jinému a Černý Kocour to nebyl.

Hluboce jsem se nadechla, aniž bych přetrhla náš oční kontakt. Na chvíli jsem zavřela oči, abych si nějak v pár sekundách urovnala myšlenky. Otevřela jsem oči a promluvila, „Kocoure, já k tobě ale lásku necítím," pokusila jsem se říct pevně, ale hlas se mi třásl. Kocour se na mě díval nečitelným pohledem, jakoby se mi četl v očích. Poté se mírně pousmál a už se znova tvářil klidně. Překvapilo mě to. Najednou mi jemně chytl zápěstí, „A komu patří tvé srdce Beruško?"

Touto otázkou mě zaskočil. Sice jsem v hlavě měla jasno a odpověď na otázku jsem znala dost dobře, ale nějak jsem nedokázala otevřít ústa a vyslovit to jediné jméno. Jen jsem stála, jako sloup a hleděla na Kocoura, který se znovu zeptal, „Komu patří tvé srdce, Marinett?"

Marinett? Opravdu mi řekl Marinett?

„Ma-Marinett?" řekla jsem nejistě ke Kocourovi, stojíc naproti mně. Najednou se Kocour znal poněkud jiný. Už nebyl tak klidný, spíše se zdal rozrušený, jako by má odpověď na otázku měla znamenat něco důležitého.

„Marinett..." stiskl mé zápěstí pevněji, až to docela bolelo...

„Marinett, Marinett, Marinett!" držel mi silně zápěstí.

...

„Pusť mě!"

Nic. Kocour nikde. Objevila jsem se ve své posteli a než jsem se stihla vzpamatovat, uslyšela jsem dole v kuchyni mamku, „Marinett, už jsem ti říkala, že jestli chceš stihnout školu, měla bys hejbnout!" ozvala se a já se zvedla do sedu. Byl to jen sen? Ano, byl. Vzdychla jsem úlevou a zároveň trochu překvapeně... Jen sen. Zdal se tak opravdově. Romantický sen, který se začínal proměňovat v noční můru, skončil.

„A co jsi myslela tím, ať tě mám pustit?" zavolala tázavě mamka ze zdola a já se nad tím musela zamračit. Poté jsem se pro sebe usmála. To je u mě typické... Mluvím často ze spaní. Zavolala jsem zpátky, že o nic nejde a ještě jsem asi minutu jen seděla a koukala před sebe. Když mi najednou došlo, že jestli ihned nevstanu, tak přijdu do školy pozdě.

Takže, doufám, že se vám líbila první kapitola :3
Tentokrát byla velmi krátká, ale slibuji, že příště bude delší...
Doufám, že budete v příběhu pokračovat a budu ráda za každou hvězdičku či komentář, kterými mě moc podpoříte :3