Zazvonilo. Poslední zvonění tohoto otravného a děsného dne ve škole. Ve třídě lidí, bez kterých bych uměla žít. V lavici s člověkem, který byl tak otravný, že mě to totálně znechutilo. Chtěla jsem utéct pryč z tohoto světa a už se nikdy nevrátit. Utéct tam, kde mi bude konečně dobře.
,,Co děláš po škole?" Klepal mi na rameno Denis. Ohlédla jsem se.
,,A není to náhodou jedno?!" Vyprskla jsem zlostí. Už jsem toho měla dost. Chtěla jsem být sama a nepotřebovala jsem, aby se mi do života vtíral jeden idiot za druhým.
,,Omlouvám se." Zvedl ruce na obranné gesto. Protočila jsem očima a sbalila si knížku francouzštiny. Tašku jsem přehodila přes ramena a kráčela ke své skříňce a vzala svůj deštník. Ohlédla jsem se ven. Stále pršelo.
Vyběhla jsem ven. Když jsem přeběhla nádvoří školy, zpomalila jsem a užívala si hlas deště. Z kapsy jsem vytáhla mobil se sluchátky a sklopila deštník. Sluchátka jsem dala do uší a pustila písničku. Zavřela jsem na pár sekund oči a povzdechla. Vzpomněla jsem si na svou malou kavárnu, kam jsem chodila, když mi bylo nejhůře.
Zamířila jsem malou kamennou cestičkou. Kolem mě se pohupovaly stromy. Kapky deště mi dopadaly přímo do mých vlasů, na část obličeje, na ramena a spadaly dále dolů po mém těle. Užívala jsem si ten pocit. Šla jsem pomalu a vnímala klavír s houslemi, které vydávali nádhernou melodii.
Vešla jsem do kavárny a sundala si jedno sluchátko. Servírka vzhlédla. ,,Ahoj Zolo, to co obvykle?" Usmála se na mě má oblíbená servírka Tara.
,,Přesně tak." Úsměv jsem ji vrátila. Posadila jsem se do rohu u okna a velké knihovny. Milovala jsem toto místo. Já viděla na všechny, ale málo kdo mohl zahlédnout mne. Položila jsem si bundu na opěradlo židle a sáhla do školního batohu. Vytáhla jsem deník. Byl černý a na něm malé hvězdičky. Psala jsem si do něj své úvahy a texty. kdybych ho ztratila, ztratila bych kus sebe sama. Napsala jsem dnešní datum a ohlédla se po Taře, která nesla mé velké cappuccino. Děkovně jsem se na ni podívala.
Zahleděla jsem se do svého deníku. Už vím, o čem dnes budu psát.
Vztek, zloba, smutek a rozhořčení..
Chápeš snad tato slova?
Ty pocity už nejsou k zastavení.
Proč vkrádají se zas a znova?
Kráčí spolu ruku v ruce,
Život kříží..
Toto všechno poutá duši přece
A zavírá ji do mříží.
Stín se vkrádá, mysl zrádná
Pouští pochybnosti do kraje,
K čemu jsou krásná slova platná,
Když mrak slunce zakryje?
Tvá studánka vyschla,
Z čeho teď bude má laň pít?
Ta studánka je tvá láska
A já teď musím prázdné ruce mít...
ČTEŠ
Pronásledovatel
Paranormal,,Nech mě už být!" ,,Nenechám!" Vykřikl její hlas. Na mých zádech se znovu objevila husina. ,,Co ode mě chceš?!" Vykřikla jsem přes celou místnost. ,,Nikdy jsi tam neměla chodit! Nikdy! Od teď jsem tvůj pronásledovatel a už se mě nezbav...
