Přesvědčení

  Hermiona seděla s Harrym a Ronem ve společenské místnosti. Jako obvykle držela v rukou knížku a četla si.
" Víš Hermiono" zvedla hlavu od knihy a zvědavě pohlédla na Rona, i když tušila co teď asi přijde.
" Víš ty jsi tak úžasná kamarádka. strašně milá a ochotná a tak jsem si říkal, že bys určitě nenechala nejlepšího kamaráda ve štychu."
" Ronalde, jsi už dost velký na to, aby sis napsal úkol sám."
" Má pravdu Rone, navíc u Snapea by ti to stejně neprošlo." Ron po Harrym hodil nepříčetný pohled.
" Sklapni Harry. Není to tak zlý-"Hermiona se na něj usmála
" Opravdu? tak to mi zajisté vysvětlíš, proč tvůj lektvar lezl po Pansy a chtěl ji zabít" řekla Hermiona a začla se smát
" Jo" přidal se Harry, který se už také smál
" Nebo když se tvůj lektvar rozprskl přímo na Snapea a ten nám ubral 100 bodů a napařil ti školní trest na celý měsíc."
" No tak dobře. Jste fakt votřesný. Ale musíte uznat, že ten jeho pohled stál za to,"  všichni tři se začali hlasitě smát...

Zítřejšího dne se Hermiona vzbudila velice brzy a tak si nachystala věci, vzala knížku kterou včera rozečetla, odešla do společenské místnosti, sedla si a začala číst. Po chvíli se zarazila u něčeho co ji donutilo přestat číst a přemýšlet. V té knize stálo :
"Nesuď dle toho, co oko zří zevně, nýbrž dle toho, co zříš uvnitř"
Hermionu napadl jeden člověk, o kterém by ta věta mohla říkat pravdu. Vlastně nikdy nepřemýšlela nad tím jaký doopravdy je. Náhle ji napadlo, že by mohla napsat pár veršů o Snapeovi.
" No třeba kdybych zkusila napsat básničku o Snapeovi tak třeba bych...no co. Aspoň to zkusím nemusím to dávat nikomu přečíst, ale asi bych to měla psát na stole, ale nechce se mi od krbu. No tak si vytáhnu nějaký sešit" a vytáhla první sešit který nahmatala. Ovšem, čeho si Hermiona nevšimla byl jeden malý detail. Byl to sešit lektvarů. Hemiona ho vytáhla zadní stranou vpřed takže si ani nemohla všimnout který že to sešit vlastně má. Sešit si položila na kolena, vytáhla papír a začala psát
Už to není netopýr,
jenž pro mne vždy býval.
" Hermiono!!!!" trhla sebou a pergamen rychle zavřela do sešitu lektvarů.
" Harry! Rone! jak to, že jste tak brzy vzhůru?"
" Brzy?" dodali oba a podívali se na sebe
" Je už skoro čas na snídani Mio!" Hermiona se začala hlasitě smát a oni se na ni podrážděně dívali.
" No tak, nechte toho a pojďte, ať mi vydržíte aspoň do oběda"
Před obědem měli ještě lektvary, takže došli do sklepení před dveře učebny .
" Hmm. to bych rád věděl, kde se zdržel Snape. Ještě nikdy nepřišel pozdě."
" Klid Pottere. tvůj vysněný idol za chvíli jistě přijde"
" Sklapni Malfoyi!"
" Klid Harry. Nevšímej si ho."
" To se ti řekne Hermiono. Malfoy je jak osina v zadku"
" Odebírám Nebelvíru 10 bodů za narážky na osobu pana Malfoye"
" Sakra" zaklel Harry skoro neslyšitelně.
" A dalších 20 bodů za neslušné vyjadřování v mých hodinách" Harry už se nadechl aby něco řekl.
" Nějaké námitky pane Pottere?" Snape Harryho obdařil ledovým pohledem se zdviženým obočím.
" Ehm..ne pane"
" Výborně, takže jestli tedy tady ctěný pan Potter dovolí zahájil bych výuku své hodiny" a s těmi slovy na Harryho vrhl nevraživý pohled, a ne jen on, ale samozřejmě nemohli chybět šklebící se obličeje Zmijozelských. Po chvíli ticha zaznělo tiché, ale jasné
" Do třídy!"
Studenti se nahrnuli do třídy a sedli na svá místa.
" Dnes mi napíšete vlastnosti, naleziště a využití v lektvaru slz Fénixe. Na konci hodiny mi odevzdáte sešity. Ovšem pro některé bude problém nalistovat stránku, že pane Pottere?".
Tyhle uštěpačné poznámky Harry nesnášel, ale k jeho smůle ( a možná i ke Snapeově) byli zkoušky z lektvarů nutné k vykonávání funkce Bystrozora.
Hermiona začala pracovat a nevšimla si pergamenu založeného na konci sešitu. Když práci dokončila zbývalo ještě 10 minut do konce . Rozhlédla se po učebně a zachytila Harryho prosebný pohled.
" Srážím Nebelvíru 20 bodů za rozptylování spolužáků v učebně kteří ještě pracují. Jestli takhle chcete pokračovat i nadále pane Pottere, nejspíš školní pohár nedostanete, že?!" a s úšklebkem se sklonil zpět k pracím mladších ročníků. Tech posledních 10 minut Hermiona přemýšlela.
" Jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že by Snape mohl být jiný než se jeví navenek." V tom si Hermiona vzpomněla na ten kus pergamenu.
" Kam jsem ho vůbec dala? No to je vlastně jedno. Aspoň ten velký smyslový omyl nikdo neobjeví." Z myšlenek jí probral Snapeův hlas.
" Odevzdejte své práce."Hermiona zavřela sešit a odevzdala ho Snapeovi. Pak venku počkala na Harryho a Rona a šli na oběd. Ve chvíli kdy šla s Harrym a Ronem na oběd, na verše zapomněla...
Ale při obědě měla divný pocit. Najednou vyprskla dýňovou šťávu na Rona, který seděl na proti ní.
" Hermiono, co děláš?"
" Ehm... promiň Rone," omluvila se Hermiona a mávnutím hůlky odstranila skvrny z Ronova hábitu.
" Mio, co se stalo?" ptal se Harry s obavami v hlase.
" Ale nic. Jen jsem si na něco vzpomněla."
Po chvíli dojedli a protože měli odpoledne volno šli se projít. Celé odpoledne byla Hermiona zamlklá. 
" Snape, mě zabije !!!"
Po večeři seděla s klukama u krbu, když něčí sova zaklepala na okno. Neville šel a pustil ji dovnitř. Sova oblétla společenskou místnost a přistála na opěradle u Hermiony. Ron a Harry se na ní podívaly se zvídavými pohledy
" Od koho to..."
" Já nevím kluci. A stejně jsem nějak unavená půjdu si lehnout. Dobrou noc,"  s těmi slovy vyběhla do dívčí ložnice a rozbalila ruličku, kterou sova přinesla. K jejímu zděšení se dívala na svůj ranní výtvor a k jejímu údivu tam bylo ještě něco připsáno, ne moc čitelným písmem, ale ona moc dobře věděla komu patří. Nechtěla tomu věřit. A když si to přečetla její údiv byl ještě větší.

Už to není netopýr,

jak dříve pro mne býval.
Jak myslíte slečno,
já pravou tvář jen skrýval.

Hermiona nemohla a asi ani nechtěla věřit svým očím.

" To není možné. Ne to nemohl napsat Snape. Ale co teď?" Hermiona vzala poslední zbytky své odvahy a naspala odpověď:

Jen těžko věřit,
že psal jste to vy.
Chci důkaz,
že jste opravdový.
 

Srulovala pergamen a uvázala ho zpět sově, která očividně čekala na odpověď. Hermiona nečekala dlouho a sova byla zpět. Asi proto ji ještě víc překvapilo, že je tam další verš.

Snad postačí ti, "krásná panno",
mé jasné, čisté, prosté ANO!

Chvíli přemýšlela a pak se rozhodla hrát jeho hru, ať už je to kdokoli.

Jste-li to vy a opravdový,
pošlete zpětně lektvar snový.

Za notnou chvíli, když už si Hermiona myslela, že sova už nepřiletí, se vrátila i s lahvičkou.

Posílám ti lektvar snový,
snad veškeré tvé pochybnosti,
bezeslova zhojí.
Zda nevěříš mi ještě snad?
O půlnoci budu tě čekat.

Hermiona chvíli přemýšlela a najednou jí došla jedna věc. Miluje Severuse Snapea. Ale co když si z ní někdo dělá srandu. Rozhodla se to risknout a odepsala naposled.

Tedy přijdu, čekej na mě,
teď už patřím pouze tobě.
Snad "záhadný básník" ty jsi jen,
ty jsi uskutečnil můj dávný sen.
Ať jsi kdo jsi, pro mě za mě,
svůj protějšek našla jsem v tobě.

Hermiona vyslala sovu s posledním vzkazem a chtěla si lehnout než půjde ke sklepení, ale stejně neusnula. Neustále myslela na Snapea a měla spoustu otázek, na které za nedlouho pozná odpověď.

" Co když to, ale není on? A když ano ví, že si psal se mnou? Třeba to opravdu psal on a ten pergamen nebyl jen ztráta času. Ale jak jsem se vůbec mohla zamilovat do Snapea. Vždyť je to starý, mrzutý, sarkastický, egoistický a uzavřený člověk. Nesnáší děti a straní se všech. Jak ten by mě mohl mít rád. Ale třeba to není ztráta času, třeba to není ztráta času, není, třeba......"

Hermionini myšlenky se ubíhaly různými směry, co se týče Snapea, až málem zapomněla na noční schůzku, kterou si s ním domluvila. Když se podívala na hodiny bylo půl dvanácté, akorát čas jít... Oblékla se a vyplížila se tiše z dívčí ložnice a ze společenské místnosti. Tiše plula hradem jako duch až stanula před Snapeovým kabinetem. Na chvíli zaváhala, ale pak jemně zaklepala na dveře. Když se dveře otevřely, nikdo v nich nebyl a tak vešla dovnitř. Za ní se ozval zámek a než stihla cokoliv udělat, ocitla se v náruči Severuse Snaepa. Když se na něj podívala, neviděla tu dokonale ledovou masku, ale krásného, ale i zničeného muže s očima jako nekonečný vesmír, pln bolesti a samoty. Když viděla menší zaváhání v jeho tváři,  usmála se a políbila ho. Když se odtrhli, vidět v těch očích už nebyla samota ani smutek, ale čirá láska. Severus jí začal líbat na krku a ona mu polibky vřele oplácela. Na konec byli oba schoulení v náručí toho druhého.

" Miluji tě můj záhadný básníku," špitla Hermiona a dřív než oba usnuli jí Severus políbil do jejích krásných kudrlin a zašeptal:
" Miluji tě má krásná panno."