„V ložnici vedle postele máme vysokou skříň a v ní má mamka oblečení, až úplně nahoře na skříni je větší bílá krabice od bot vždycky mně zajímalo co v ní je, ale mamka mi zakázala se do ní podívat, dnes je mi 16, tak pokud je mamka v kuchyni mohla bych se tam kouknout," mumlala jsem pro sebe. Postavila jsem se na postel, na ní na špičky a tahala jsem krabici, když najednou se krabice převrhla a spadla na postel.
Co mně překvapilo, byl obsah. Byla plná fotek. Byly malé, velké, momentky, prostě všelijaké. Protože jsem spadla na postel mezi ně, s výkřikem přiletěla máma z kuchyně. Nezlobila se, jen si sedla na postel vzala do ruky fotku a usmála se. Na fotce byla mamka s nějakým blonďákem, nešel vidět jeho obličej, byl zboku a zrovna dával mamce pusu. Máma byla šťastná, smála se. Takových tam bylo plno. Byly tam, ale i lístky z nějakého koncertu.
„Mami, co je to za fotky?" zeptala jsem se.
„Víš Jane... To jsem já když mi bylo 18... Chceš slyšet jak jsem se s tím klukem seznámila?" řekla a stále se spokojeně usmívala, i když ji ukápla slza.
„Samozřejmě" řekla jsem. Máma vytáhla jednu fotku a začala...
„Kdysi, když mi bylo... Zrovna 16 jako tobě, jsem se seznámila na pobytu v Irsku s ním. Byl vtipný, krásný, blonďatý a však chápeš prostě dokonalý..." vyprávěla mamka. Vzala jinou fotku a pokračovala: „Já byla konečně šťastná, ale po měsíci jsem se musela vrátit domů. Niall, tak se jmenoval, odjel se mnou. Řekl, že beze mě nechce nikdy být," zastavila se maminka ve vyprávění a setřela si slzu, „No, byl o rok starší než já, po roce co jsme spolu bydleli u nás nám Niall koupil byt. Jednoho dne mi oznámil, že on a jeho kamarádi jedou na tour po USA..."
„Počkat co?! Tour?!" skočila jsem ji do řeči.
„Jo promiň, zapomněla jsem ti říct, že měl s dalšími 4 kamarády kapelu," omluvila se mamka a vrátila se k příběhu.
„Tak odjeli a já zůstala sama v našem bytě, často jsme si psali, ale na tour jejich sláva stoupla tak, že se nestihl vrátit domů a už jeli jinam. Dohodli jsme se tedy, že si každý půjdeme svou cestou, ale že zůstaneme pouze přátelé."
„Mami, jak jsi ho mohla nechat, měla jsi jezdit s ním... To není pravda,
„Jane, nemohla jsem," řekla s brekem mamka.
„Proč?"
„Čekala jsem už v té době tebe," vypadlo z ní. Tím se vše vysvětlilo, proč nežijeme s tátou, proč jsem neměla brát tu krabici a i to, proč jsem blondýna, když nikdo z naší rodiny nemá ani světlé vlasy. Niall-táta byl blonďák.
„Mami je ještě táta slavný?" zeptala jsem se rychle.
„Jo, ale..." sklesla máma. Já už jsem ji ale v tu chvíli neposlouchala a snažila se na internetu zjistit nejbližší koncert v Londýně. Tři dny. Za tři dny budou tady.
„Já ho najdu. Najdu tátu," oznámila jsem mamce pyšně.
„Jane. Já, ale nechci, aby jsi ho našla," řekla smutně mamka.
„Proč mami?"
„Protože ti to neuvěří. Co uděláš? Přijdeš tam a řekneš: Ahoj Nialle, já jsem Jane a jsem tvoje dcera?" řekla máma.
„Třeba."
„Podívá se na tebe jako na blázna a pošle na tebe ochranku."
„Mami, za zkoušku nic nedám," pousmála jsem se.
„Bohužel ve světě celebrit jo... Budeš v novinách jako blázen," rozmlouvala máma.
„Možná mi to uvěří," ukončila jsem rozhovor. Máma odešla zpět do kuchyně a já se ještě na posteli prohrabávala fotkami.
Koncert mně nějak moc nezaujal. Neposlouchám tenhle žánr. Ale zaslouží si obdiv, že jim tak dlouho kapela vydržela. Za to na autogramiádu jsem se těšila. Měla jsem jeden z posledních lístků, takže jsem na podio skoro neviděla.
Celou dobu jsem si připravovala, co tátovi řeknu, až ho uvidím, ale tohle bylo jiné. Vůbec jsem nevěděla jak začít. Najednou jsem se k němu začala přibližovat. Fronta se zkracovala a já strašně znervózněla.
Tak a jsem na řadě. Za stolem sedělo pět pánů. Ten blonďatý, tedy můj pravděpodobný táta, byl poslední. Kolem prvních čtyř jsem s úsměvem prošla, pochválila koncert a nechala si podepsat plakát.
„Ahoj," usmál Niall.
„Ahoj," oplatila jsem úsměv.
„Jak se jmenuješ?" zeptal se mile.
„Jane."
„Vždycky jsem chtěl, aby se moje dcera jmenovala Jane," zasnil se.
„Já vím, proto mně tak mamka pojmenovala," snažila jsem se.
„Tvoje máma je Directioner," zasmál se.
„Ne, řekl jsi ji to před 16ti lety sám," odpověděla jsem.
„Co?!" zvedl udiveně obočí.
„Tak co po mně chceš? Fotku?" začal se Niall zlobit.
„Já už tvoji fotku mám," řekla jsem a vytáhla fotku z tašky, na které je s mamkou.
„Odkud ji máš?!" křikl a ochranka i všichni ostatní na mně pohlédli.
„Od mamky," šeptla jsem se skloněnou hlavou.
„Jak se jmenuje tvoje mamka?" vyzvídal, „Víš co... Pojď bokem," řekl a vzal mně za ruku.
„Co všechno víš a jak to víš?" ptal se tá... teda Niall.
„Mamka mi to řekla," řekla jsem potichu.
„Jak se jmenuje?" mluvil nahlas.
„Mary... Mary Parkerová," odpověděla jsem a Nialla jako by zmrazilo, ztuhl.
„Mary mi nikdy neřekla, že má dceru," vypadlo z něj po chvíli.
„Nechtěla ti to říct kvůli novinářům," uklidnila jsem se.
„Kde bydlíte?"
„V bytě,který jsi mamce koupil," odvětila jsem a Niall začal nervozně chodit kolem mně.
„Takže Mary je tvoje matka, že," řekl a koukl se na mně.
„Ano..."
„...A taky říkáš, že je ti 16," mluvil dál.
„Ano..."
„Hmmm... Z toho plne... Že... Asi budeš moje dcera," usmál se a pevně mně objal.
„Tati," řekla jsem a chytla jsem ho kolem pasu.
„Můžu jet k vám?" zeptal se.
„Jasně, ale..." odmlčela jsem se.
„Co ale?" zděsil se a pustil mně.
„Nic," řekla jsem. Když jsme přišli zpět fanynky už tam nebyly, jen ostatní z kapely.
„Chlapi, chtěl bych vám někoho představit," řekl taťka a vedl mně k nim.
„Tohle je Jane, moje dcera," začal, oni se na něj zvláštně koukli.
„No, víte, jak jsem vám říkal o Mary? Tak to, je její máma," vysvětlil, „a Jane tohle jsou Harry, Liam, Louis a Zayn kluci z kapely One Direction," představil mi pány před ním. Všichni mi hned nabídli, že jim mám říkat strejdové.
Hned po sbalení věcí, táta a stejdové nasedli i se mnou do auta a dovezli mně domů.
Vešla jsem do bytu. Stejdové zůstali v autě a táta stál tiše za mnou.
„Mami! Jsem doma," zavolala jsem po otevření dveří, „A chci ti někoho představit," řekla jsem napínavě.
„To by mně zajímalo koho?" řekla mamka a šla do chodby.
„Ahoj," řekl nervózně taťka.
„Nialle?" zeptala mamka.
„Mary!" vykřikl táta.
„C-co tady děláš?" zakoktala mamka a začala si rychle upravovat vlasy.
„Proč jsi mi neřekla, že máme dceru?" zeptal se sklesle. Oba stáli zaraženě na místě a já začala pochybovat o tom, že jsem ho k nám přivedla.
„Nechtěla jsem tobě a klukům ničit kariéru," vysvětlila mamka a z očí se jí začaly kutálet slzy. Táta k ní přišel blíž. Vzal její o tvář do dlaní a palci ji setřel slzy. Po té ji pevně objal a dodal: „Chyběla jsi mi."
„Já vás nechám o samotě," řekla jsem a chtěla jsem se ztratit.
„Nechceš si si poslechnout tátovu verzi?" zeptala se s úsměvem mamka.
„Cože?" udivil se taťka.
„Tak jo," řekla jsem a s mamkou jsme zavedli taťku do ložnice, kde na posteli ležela stále krabice s fotkami. Taťka ještě napsal strejdům, ať nečekají, že se do hotelu vrátí zítra. Mamka s taťkou si toho museli tolik říct, že si povídali až skoro do rána.
Už je to rok po tom osudovém koncertě. Kapela se rozpadla, protože každý z nich si chtěl už založit rodinu. Taťka nám pořídil větší byt v centru Londýna, abychom to měli všude blíž. Kousek od nás se nastěhovali strejdové s jejich rodinami. Stále se navštěvujeme. Takový život jsem si vysnila...
