Další den ráno nevím jestli se mám do školy těšit nebo ne. Co když si ze mě jenom dělal strandu? Co když? Citím se hrozně. Co když mě zavezl domu jenom aby si ze mě potom na druhý den dělal srandu. To by mě zasáhlo. Mrzelo. Nevím proč. Vždyť ho ani pořádně neznám. Tak proč by mi to mělo být líto? Moc ho neznám, ale díky němu jsem měla pěkný sen. Co to tady placám? Tak se mi oněm zdálo a co? Přece to nic neznamená. Nebo ano? Ne, byl první kdo se mnou za dlouhou dobu vůbec promluvil a usmíval se. Ach jo.
Když se obleču. Jdu dolů na snídaní. Mamka tam není. Na stole mám vzkaz. Musela jsem jí dřív do práce. Zase žádná omluva. To mi snad dělá naschvál. A zrovna dneska. Mám chuť jí až jí uvidím něco nepěkného říct, ale pak si vzpomenu že ona taky trpí. Kvůli mně. Udělám si čaj. Dneska ani nemám na nic chuť. Když konečně dopiju čaj. Jdu si pro tašku do školy a přitom přemýšlím jak se dopravím do školy. Autobusem? Nepřípadá v úvahu. Autem? To má mamka. Pěšky? Venku je zima. Zavolat někomu? To už vůbec nepřipadá v úvahu. Najednou si vzpomenu na to kdo mě vždycky vozil do školy, když mamka nemohla. Mám slzy v očích. Zaplaším smutnou myšlenku a začnu rychle uvažovat. A dospěju k závěru, že zbývá jít pěšky. Třetí možnost. Nesnaším třeti možnosti.
Zabouchnu za sebou dveře. Otočím se. A vykulím oči. Stojí tam on. Alex. Je opřený o auto. A dívá se na mě. Usměje se. ,,Nechceš svézt?´´ zeptá se. Taky se usměju. ,,Jo´´ řeknu. Zase se na mě podívá, otočí se a otevře mi dveře. Nasednu. Obejde si auto, otevře si dveře a sedne si za volant. Nastartuje a to už nevydržím a zeptám se ho ,,Jak se věděl, že potřebuju svezt?´´ ,,Nevěděl. Jel jsem kolem tvého domu a napadlo mě jestli nechceš svezt. To je všechno´´ řekne to takovým zvláštním tónem, že zalituju toho, že jsem se zeptala. Radši už mlčím.
Když dojedeme ke škole, vystoupím z auta a ani se neohlednu. Citím na zádech jeho pohled. Bojím se ohlédnout. Celou dobu si říkám, že se od něj musím držet dál, ale copak to jde? Musí. Nějak to půjde. Začnu tím, že se budu snažit ho nevídat na chodbách. Taky musím raději vždycky chodit ráno do školy dřív a ze školy později. Když se, ale podívám na hodinky zjistím, že jsem tu první. Aha. Takže budu chodit jenom později ze školy. Jo to by šlo. Mám s ním společnou jenom jednu hodinu týdně. Jo to by taky šlo. Co to tady povídám? Vždyť už určitě ví co jsem udělala, takže se mi bude vyhýbat sám. Problém vyřešen. Měla bych být ráda, ale nejsem.
Když vejdu do třídy, uvědomím si, že jsem tu vážně brzo. Do začátku hodiný zbývá 18 minut. Většina lidí dorazí 7 minut před začátkem hodiny. Co tu budu tak dlouho sama dělat? Trošku se tu bojím. Sakra. Nějaký zvuk. Leknu se. Nikoho ve dveřích nevidím. Mám z tohohle místa hrůzu. Nejenom, že je to škola, ale je to škola ve které jsem teď sama.
,,Jsi tu nějak brzo´´ řekne někdo. Ten někdo je Justin. Co tu sakra dělá? Nevěděla jsem, že chodí tak brzo. Neodpovím. Podívá se na mě. ,,Tak co ten tvůj nový kluk, jmenuje se Alex, že?´´ To už nevydržím a odpovím mu ,, Není to můj kluk a máš pravdu jmenuje se Alex.´´ ,,Nevěděl jsem, že se ti líbí blonďáci.´´ řekne. Mám chuť mu jednu vrazit. Ale samozřejmě to neudělám. S klidem odpovím ,,Od kdy tebe zajímá jací kluci se mi líbí?´´ ,,Takže se ti líbí?´´ řekne žárlívým tónem. Co dneska všichni blbnou? Ráno Alex, teď Bieber. To je něco ve vzduchu? Chci ho naštvat a tak řeknu ,,Je hezčí než ty.´´ To ho očividně ještě víc vytočí. ,,Cos to řekla?´´ zvyší na mě hlas. Ou, radši vypadnu. Zvednu se k odchodu. A rychle zamířím ke dveřím. Najednou mě chytí za ruku a otočí si mě ke mně. Chvílí se mi dívá do oči. A políbí mě. Naše rty se spojí. Odskočím od něho a vyběhnu rychle pryč. ,,Luce!´´ volá za mnou. ,,Počkej!´´ Cestou mijím Alexe, který se na mě nechápavě dívá a pak když uvidí Justina jak běží za mnou, zamračí se. Co mají dneska všichni s tím mračením?
Běžím jak nejrychleji můžu. Hlavou se mi honí různé myšlenky. Jako třeba proč mě Justin políbil? Nenávidí mě. A já jeho.
Chci přěbehnout cestu. Ale nevšímám si auta, které jede. Najednou mě zasáhne nesnesitelná bolest. Pak už necitím nic.
