Out of My Body//czech short story

16

"Dobrej"

»Á, ahoj Mo. Posaď se prosím. Tak, jakpak se dneska máš?«

"Jestli se ptáte, jestli mě to tady zase chytne, tak můžete být v klidu. Dneska jsem si to odbyla hned ráno, něž jsem šla do školy... A nemluvte se mnou prosím, jako s bláznem, potom si tak připadám a to mému egu nedělá dobře."

»Samozřejmě, omlouvám se. Mám tendenci, když přesně nevím, co mému pacientovi je, mluvit s ním jako kdyby s ním bylo to nejhorší. Na mou obranu, často to tak je.«

"To mě moc neuklidnilo...«

»To si dovedu představit. Můžu tě ujistit, že ty jako ty nejhorší případy nepůsobíš.«

"To už by se za uklidňující považovat dalo."

»To ale nemění nic na tom, že když nevím, co s tebou je, nemůžu ti pomoct. A tím se dostáváme k tomu, o čem si s tebou chci dneska promluvit... Chci se tě zeptat, jestli by jsi mi mohla dát povolení poradit se o tvém případu se svými kolegy...«

"Ne! Apsolutně ne! Víte jak těžký bylo říct, že nejsem úplně normální vám? Rozhodně nechci, aby o tom věděl někdo další!"

»Počkej, Mo, uklidni se. Samozřejmě, že by se nedozvěděli o koho se jedná, když si to nepřeješ. Mluvili bychom jen o tom, jak se tvůj 'problém' projevuje, ne o tom, že je to 'tvůj' problém.«

"Musím si to promyslet..."

»Samozřejmě, řekneš mi to na příštím sezení.«

__________________________

Nevěděla jak se rozhodnout. Na jednu stranu chápala, že by jí to mohlo pomoci, ale nedokázala v sobě potlačit strach z toho, že by o tom měl vědět ještě někdo jiný. Co bude silnější?