Out of My Body//czech short story

37

»Všechno to začalo ve čtrnácti. Nikdy jsem nebyl 'hodnej kluk', ale tehdy jsem si život dost slušně posral. Přidal jsem se ke špatný partě... Hodně špatný partě. Šlo 'krále' školy. Tehdy jsem si myslel, kdoví jaký nemám štěstí, že mě vzali mezi sebe. Byl jsem v osmičce a oni v devítce. Než mě vzali mezi sebe, nevěděl jsem, čím je to, že jsou tak sebevědomí a nebojej se odmlouvat učitelům, chodit za školu a tak... Když nad tím tak přemýšlím, asi bych byl ve skutečnosti o dost větší rebel než oni, kdyby nejeli v kokainu. Byl jsem tehdy malej a blbej, takže jsem do toho skočil po hlavě. A protože jsem byl o hodně silnější osobnost než oni už sám od sebe, tak jsem byl ještě o hodně horší než oni. Dělali jsme strašný věci, o kterých jsem neměl ani ponětí, že bych je byl schopnej udělat... Opravdu na to nejsem pyšný, vlastně se divím, že nás nikdo nechytnul a nezavřel do pasťáku... Každopádně, jel jsem v tom s nimi celou osmičku, pak šli oni na střední, ale to nás nezastavilo... Scházeli jsme se před vyučováním a o přestávkách. Šňupali jsme za školou a pak šli na hodinu. Mlátili jsme lidi a při tom se cítili jako králové... Další rok uplynul jako voda a já nastoupil na střední. Ale na druhé straně města než oni. Přestali jsme se vídat a já postupem času začal fetovat míň. Ne proto, že by se mi rozsvítilo, ale prostě jsem na to neměl čas. Omezil jsem dávky na dvakrát denně, do tédoby to bylo nejméně dvakrát tolik. Taky jsem se přeorientoval na crack. Vždycky ráno a večer jsem si šel zahulit a byl jsem v pohodě. Myslím, že bych se možná i zbavil závislosti, prostě jsem na ni neměl čas... Ale pak se to stalo poprvé. Jednou večer jsem si zapoměl zahulit a v noci mě to probudilo. Ten šílenej pocit, že musím okamžitě vypadnout byl nesnesitelnej. Myslel jsem si, že mam absťák, tak sem prostě vzal hulení a vypadl ven. Problém byl v tom, že se to každý den opakovalo, ale pokaždé v jinou dobu. Vrátil jsem se ke šňupání a postupně jsem zvětšoval dávky. Fetoval jsem víc a častěji, jenže to nepomáhalo. Až asi po půl roce mi došlo, že absťák asi nebude ten pravý důvod. Problém byl v tom, že jsem byl ve fázi, kdy už jsem nemohl jen tak přestat. Tak jsem si našel tu skupinu anonymních narkomanů, která byla ovšem úplně k ničemu. A tak jsem přežíval rok. Podařilo se mi lehce zmenšit dávky, ale to bylo asi tak všechno. A pak jsem si jednoho dne prostě řekl, že to takhe dál nejde, a tak jsem se přihlásil na odvykačku, na které jsem strávil půl roku... Zameškal jsem poslední dva měsíce třeťáku a čtyři měsíce čtvrťáku. Takže je mi devatenáct, před čtyřma měsícema mě pustili z odvykačky. Ty čtyři měsíce jsem v podstatě strávil dováděním psychologa k šílenství, kouřením a posilováním... A psychickým připravováním na to, že jdu v září do čtvrťáku. A přežíváním v tomhle těle, které je naštěstí dost dobrý... Vážně netuším, co bych dělal, kdybych vypadal například jako můj nevlastní brácha John. Vážně, on má ksicht jako opice...«

_____________________________

Zírala na něj s otevřenou pusou a čekala až vykřikne: "Apríl!"
Nedočkala se ze dvou důvodů. Zaprvé: bylo pátého prosince. A zadruhé: evidentně to myslel smrtelně vážně.