Cela

Tma

V místnosti bylo šero, ale na jedné straně zářilo světlo. Elliiny oči si začaly zvykat na tmu. Nechápala kde je. Nenapadala ji žádná taková místnost, která by se mohla nacházet ve věznici.
U strany, kde bylo světlo, se nacházelo sklo. Neviděla co se za sklem nachází, ale věděla, že to nebude nic pěkného.

„Hni sebou!" zakřičel jeden ze strážných. Ellie totiž doteď stála venku před vchodem.

„Kde to jsme?" zeptala se s klidem v hlase.

„To naše starost není. To ti poví někdo jiný."
Za Ellie se zaklaply dveře. Byla v té tmě sama. Bála se vůbec pohnout. Najednou zhaslo i to malé světýlko.
Ellie začala panikařit. Otočila se a bušila na dveře jako by jí šlo o život. Prakticky jí šlo o život.

„Nechte mě jít ven! Já tu nechci být! Dostaňte mě odsud pryč!" Ellie to hystericky křičela, aniž by věděla na koho. Prostě tam nechtěla být.
Necítila se tam dobře. Chtěla světlo. Aspoň trochu.
Konečně si zvykla na tmu. Všimla si, že místnost je celá betonová. Na místě kde předtím svítilo světlo bylo sklo a u něj stálo pár židliček. Byly to takové ty školní, dřevěné. Ellie se bála posunout se, a ještě k tomu vstát a jít si sednout na jednu z nich, by pro ni byl nadlidský úkol. Proč zrovna jí se něco takového muselo stát? Přišla o Daisey, nebo si to alespoň myslela, a teď zůstane nadosmrti tady. No, to nebude moc dlouhý pobyt, ale i tak je to hrozná představa.
Ellie se začaly kutálet slzy po tvářích.
Pomalu se zvedla ze země a dobelhala se k jedné židli, na kterou se svezla s těžkým tělem.
Cítila se hrozně.

Najednou se otevřely ty obrovské dveře, kterými se sem dostala.