Traceur

Prolog

Stála na okraji římsy. Hlavou se jí honily všechny ty vzpomínky na videa, kdy tenhle skok někdo nedoskočil a ublížil si. "Zvládneš to, je to jen deset stop, na zemi to skáčeš běžně." Opakovala si v hlavě snažíc si uklidnit si myšlenky. Věděla, že jsou pod ni dva metry volného prostoru, možná to ji tolik děsilo, možná ji brzdil ve skoku pocit zahanbení, kdyby selhala.

"Pojď! To zvládneš!" Probral ji z toku myšlenek hlas jejího kamaráda a trenéra. "Všichni tě jistíme. Klidně ti to odpočítám, jestli ti to pomůže."

Jake se pousmál, aby jí dodal odvahy.

"Ne, ale díky. Tohle musím udělat sama." Odpověděla mu Kate.

"Proč jsem tehdy začala? Abych se posunula dál, abych dokázala čelit překážkám. Abych našla něco, co mi dá víc než ostatní aktivity. Aby se mi podařilo najít životní poslání, abych našla, co zaplní tu věčnou prázdnotu.." Když otevřela oči, stále nebyla připravena skočit.

Jake se na ní ze země podíval a zeptal se: "Děje se něco? Jestli si nejsi jistá, raději slez dolů. Skočíš si to jindy. Třeba příště až si budeš jistější. Bude menší riziko, že se ti něco stane."

Kate se zhluboka nadechla, znovu zavřela očí a snažila se přijít na to, co ji dodá odvahu ke skoku. Najednou měla v hlavě prázdno. Nenacházela nic, bylo to, jakoby hledala desítky minut, ale stále nic nepřicházelo.

"Abych pocítila život."