Jako téměř každé nedělní odpoledne seděla ve svém pokoji a domlouvala se ven. To ještě netušila, co se ji během následujících pár hodin stane.
"Tak já za půl hodiny budu u tebe, ok?"
"Oukej, budu tě čekat na zastávce, pak se můžem klidně projít a dát cígo."
"Okay, zatím se měj."
"Jo. Čau"
Vypnula počítač a šla se převléct, vzala první tričko, které našla a oblékla si ho. Kalhoty naštěstí řešit nemusela, džíny měla stále na sobě.
Rychle se zhlédla v zrcadle. "Jo, takhle můžu jít." Vyběhla ven, protože za pět minut jí jel autobus. Když dojela na zastávku, George už na ni čekal. V ruce držel mobil a jeho oblíbený modrý zapalovač. V jedné kapse se mu rýsovala krabička cigaret, v druhé zase klíče a kapesníky. Usmíval se od ucha k uchu, byl rád, že se zase vidí.
„No nazdar." Řekl, objal jí a zasmál se
„Nazdar. To mi fakt chybělo..." Řekla Kate a usmála se taky.
„Kam půjdem? Jako vždycky k altánku?" Zeptala se ho a dali se do pohybu
„Jo můžem, stejně tam je vždycky nejlepší atmosféra."
„No to teda, je to tam fajn."
Pak George vytáhl krabičku cigaret z kapsy a nabídl Kate cigaretu a zároveň jí podal i zapalovač. Kate poděkovala a zapálila si.
„Ty nebudeš?" Zeptala se Kate George.
„Jo budu, ale kouřil jsem po cestě na zastávku, tak si pak dám s tebou až u altánku."
„Jo tak, jo v klidu."
Téměř celou cestu k altánku šli mlčky, sem tam prohodili nějaké slovo, ale nebyla to žádná velkolepá konverzace. Když konečně došli k altánku a sedli si na něj, Kate pustila nějakou hudbu, aby dotvořila atmosféru. George pohotově hodil krabičku na dřevěnou desku a vytáhl z ní dvě cigarety. Jedno podal Kate a druhé si zapálil, pak dal zapalovač i Kate.
ČTEŠ
Traceur
AzioneMůže se stát sen skutečností? Je parkour více než jen pohyb? Je strach vždy oprávněný, nebo nám občas jen lže?
