Traceur

Kapitola 1. - pokračování

"Máš něco k řešení?" zeptala se Kate a potáhla si z cigarety.

"Myslím, že ne. Ty snad jo?"

"Asi ne. Ale tak víš jak, vždycky je co řešit. By the way, máš někoho už?"

"No jo, to je fakt. Hej, nemám, však kdo by mě chtěl..." pronesl George a zasmál se.

"Hele, seš moc negativní," odpověděla mu Kate, "se koukni na mě, snažím se být co nejvíc pozitivní a stejně nikoho nemám." na chvíli se odmlčela a pak se dala do smíchu. Uvědomila si, jakou blbost vlastně řekla. George se dal do smíchu taky. Alespoň jedno pozitivum to mělo, dokázali se smát sami sobě.

U altánku seděli ještě asi půl hodiny po tom, co dokouřili cigarety. Mluvili spolu převážně o esoterice, a o tom, jaký vliv má myšlenka na člověka. Pomalu jim začínala být zima. Takže se zvedli a šli ke Georgovi domů.

George bydlel asi deset minut chůze od altánku. Bydleli ve starším domku se zahradou. Když vešli do chodby, George se pohotově zeptal: "Budeš chtít čaj nebo kafe?"

"Latté prosím"

"Latté nám už došlo, můžu ti nabídnout maximálně cappuccino."

"Dobře, tak to."

George ihned zamířil do kuchyně, Kate naopak do obýváku. Sedla si do křesla a odepisovala na SMS, která ji přišla po cestě ke Georgovi.

"Kolik tam chceš cukru?" zavolal na ni George z kuchyně.

"Já nevím, těžko se to odhaduje, dej tam tolik cukru, co dáváš sobě."

"Dobře, ale pak mě neukamenuj, když to bude hodně..." George do obou hrnků hodil tři větší kostky cukru a dolil je mlékem.

"Tak prosím" řekl s úsměvem George a podával Kate hrnek s cappuccinem.

"Díky" odpověděla Kate s úsměvem. A položila si hrnek na stůl.

"Tak co budeme dělat?"

"No to nevím, klidně něco pusť."

"Okay... Může být óčko?"

"Jo, klidně. Už jsem dlouho na óčko nekoukala, víš jak, když nemáš chuť."

"Jojo, to znám. No a co jinak?"

"Zítra k nám má přijít ten nový spolužák."

"A těšíš se? Třeba bude fakt pěkný."

"Pěkný, no to určitě. S mým štěstím to bude nějaký arogantní, nafoukaný fracek, o kterého bych si neopřela ani kolo."

"Ale, třeba to nebude zas tak zlý. Třeba fakt bude stát za to."

"No když myslíš."

Čas celkem rychle ubíhal, a tak se blížil i čas, kdy Kate jel poslední autobus domů. Asi o půl jedenácté se Kate pomalu začala odebírat domů.

"Díky za dnešek. Aspoň jsem na chvilku vypadla ven z domu."

"Za nic. Já jsem rád, že si došla."

Rozloučili se a Kate se odebrala na autobusovou zastávku. Bylo půl jedenácté večer, takže svůj pepřový sprej držela víc než pevně. Naštěstí během pěti minut byla už na zastávce.