The Book of Love ✔️

K A P I T O L A 1

Sednu si na tu stejnou sedačku jako vždy, se stejnou knihou v ruce, v ten samý čas jako vždycky. Otevřu ji na příslušné straně a začnu pročítat řádky plné dramatu a lásky. Oči mi létají po řádkách jako splašené a moje mysl nepobírá nic jiného než můj tlukot srdce a text, který znám skoro nazpaměť. Všude okolo mne byl klid, aniž byste slyšeli tikání hodin, nebo jakýkoli jiný vyrušující zvuk. Je to Váš svět a vy máte možnost ho ovládat. Je až fascinující, jak vás něco tak poštilého jako pár slov napsaných na papíře dokáže unést z reality. Cítila jsem jemný tlak na rameni.
"Slečno je mi líto, ale knihovna pro dnešek zavírá." Oznámila mi postarší paní ve slušivém kabátku s přísným výrazem, avšak nějak oslnivým a příjemným úsměvem ve tváři. Povzdechla jsem si, zvedla jsem se z mého vysezeného místa a šla vrátit knihu do poličky. Šla jsem pomalu, jako by mě měli pohřbít zaživa. Tak nezúčastněně a vyšinutě nechodí nikdo. Dala jsem knížku do poličky a vrátila se tam, odkud jsem přišla. Do hnusné a lezavé zimy, která se vám provrtá přes všechny vrstvy, co máte na sobě, a že jich můžete mít klidně dvacet. Hlavu jsem měla zabalenou v kulichu a přemýšlela jsem o tom, jak zítra po práci půjdu do knihovny, sednu si tam a v poklidu budu číst. To bych ovšem nesměla uklouznout na zledovatělé ploše, která se mi objevila pod nohama. S velikou ránou moje pozadí dopadlo na tvrdý povrch a z mých úst vyšlo jen zahekání. Pokoušela jsem se nešikovně zvednout, ale jelikož to klouzalo, nedařilo se. Na ulici nechodilo moc lidí, a ti co zrovna šli okolo, neměli zájem mi nějak ochotně pomáhat. A tak jsem se musela spokojit s tím, že dvacet metrů na chodníku polezu po čtyřech. Zvedla jsem jednu ruku a vyvažovala rovnováhu. Za nedlouho jsem spadla bradou zpátky a takhle se to opakovalo několikrát, než jsem se vyškrábala na pevný, neklouzavý povrch. Kdybych jenom věděla, že lidi okolo mne nebudou jen tak obyčejní lidé, ale jeden z nich navždy změní můj stereotypní život.