HARUM-SCARUM | Jeon Jungkook Fanfiction

Prolog

„Dneska vážně nesmím přijít pozdě," zopakovala jsem si dnes už asi po patnácté, když jsem vycházela ze stanice metra. Dnes mi začíná podzimní semestr. Vždy mi trvá, než najdu cestu do správné třídy. Jestli se nikdo neztratil na univerzitě, měl by poznat mě. Trvá mi alespoň měsíc, než si zapamatuji, ve kterých místech se daná učebna nachází.
„Super, zase nestíhám," zamumlala jsem, když jsem se podívala na své hodinky. Alespoň už nejsem zmatený prvák. Minulý rok mi to vážně stačilo. Na první hodinu jsem málem ani nepřišla, protože jsem svou učebnu hledala na druhém konci univerzity. Smysl pro orientaci není moje eso.
„Haru!" slyšela jsem známý hlas. Otočila jsem se a za sebou jsem uviděla svojí nejlepší kamarádku Soobin, která na za mnou utíkala. Zastavila jsem se a zamávala jsem na ni. Když ke mně doběhla, chytila mě za ruku a šíleně funěla.
„Jsi v pohodě?" zeptala jsem se s menším úsměvem.
„Vůbec," vydechla, „tahle rozcvička mi po ránu nedělá dobře." Zasmála jsem se. Vím, jak nesnáší všechny druhy cvičení. Nejradši by se celý den válela v posteli. Na rozdíl ode mě vůbec nepřibírala. To jsem jí záviděla. Já bych se takhle válet nemohla. Taky jsem jí záviděla její lesklé vlasy do půlky zad. Soobin je o dost hezčí než já. Sice je o hlavu menší než já, ale to jí akorát přidává na roztomilosti.
„Tenhle semestr máme spolu jenom tři," řekla smutně, „a ještě k tomu je jedna v pondělí ráno!"
„S Junghwou mám jenom dvě hodiny," ušklíbla jsem se, „Ty s ní máš čtyři." Junghwa je naše společná kamarádka. Se Soobin se znám už od střední, ale Junghwu jsme potkaly teprve loni. Všechny tři studujeme společný obor – žurnalistiku.
„S Junghwou ale není taková sranda jako s tebou."
„S kým není sranda?" ozvalo se za námi.
„S nikým," Soobin se nervózně zasmála. Junghwa si z toho ale nic nedělala. Věděla, že si z ní Soobin utahuje.
„Miluju tvojí novou barvu," zalichotila jí Soobin. Junghwa si libovala v tom, když mohla každý měsíc měnit svou barvu vlasů. Tentokrát se rozhodla pro sytě červenou. A nehorázně jí to slušelo.
„Díky, ale nezachráníš to," mrkla na ni Junghwa.
„Holky, nerada ruším, ale jdeme pozdě," zasmála jsem se a obě dvě jsem zatahala za tašky. Sice se s nimi neztratím a správnou učebnu najdu na sto procent, ale i tak jsem nerada chodila pozdě. Obě dvě protočily očima, ale nic nenamítaly. Uvědomovaly si, že to se mnou stejně nemá cenu.

„Proč zrovna já jsem si musela vybrat ekonomii hned v pondělí ráno?" povzdechla si Junghwa, když jsme si našly místo v učebně.
„My jsme tady taky," zamávala jsem jí rukou před obličejem, „a některým z nás to nevadí."
„Jenom ty z toho máš radost," zasmála se Soobin. Dobře, uznávám, jenom já jsem z téhle trojice byla ranní ptáče. Ale hodiny, které začínají v osm, nejsou zase tak brzo.
Do pěti minut přišel do učebny profesor. Slyšela jsem celé dívčí osazenstvo vydechnout úžasem – dokonce i Soobin s Junghwou. Tenhle profesor byl totiž celkem mladý a škaredý rozhodně nebyl.
„Dobře, možná mě ta ekonomie bude přeci jen bavit," špitla vedle mě Junghwa a já jsem nad její reakcí pouze protočila očima v sloup.
„Dobré ráno," promluvil profesor, aby si získal naši pozornost. Pozornost všech holek už určitě měl. „Jmenuji se Kim Junwoo a budu tady mít ekonomii. Rád bych se s vámi trochu poznal, takže pojďme zkontrolovat docházku."
Po docházce začal náš nový profesor s látkou. Na rozdíl od svých kamarádek jsem si dělala poznámky. Junghwa ho celou hodinu jen svlékala pohledem a Soobin zasněně koukala z okna. Ostatní studentky na tom nejspíše nebyly o moc lépe.
„Dobře, děkuji za účast. Během měsíce mi odevzdáte projekty, na kterých budete pracovat ve skupinách. Už jsem sepsal seznam s tématy, který najdete ve svých mailech a tady," zamával papírem a rozloučil se s námi.
„Haru, jsme spolu," zajásala vedle mě Junghwa, která si četla na mobilu mail, a ukázala mi onen seznam.
Park Haru, Choi Junghwa, Jeon Jungkook.

„Kdo je Jeon Jungkook?" zeptala jsem se Junghwy, která vždy věděla o všech všechno. Junghwa se rozhlížela kolem a nejistě ukázala na kluka dvě rady před námi.
„Nejsem si jistá, ale myslím, že to je on." Hned jak to dořekla, onen kluk se začal zvedat a mířil ke dveřím. Jaký blázen by tady taky zůstával po zvonění, že? Nejspíš ten, kdo chce znát zbytek své skupiny, odpověděla jsem si v hlavě.

Rychle jsem se sbalila, rozloučila jsem se s Junghwou a Soobin, protože už s nimi dnes nemám hodiny, a rozběhla jsem se za neznámým chlapcem, o němž jsem nevěděla, jestli je to vůbec on,
„Promiň," začala jsem, když jsem ho konečně doběhla, „jsi Jeon Jungkook?"
„Hádám, že ty budeš se mnou ve skupině," řekl aniž by se na mě podíval. Nevypadal zrovna dvakrát mile. Byl celkem vyšší než já. Sice to zní zvláštně, ale vysocí lidé mi odjakživa naháněli hrůzu.
„Ano, jsem Park-" chtěla jsem se představit, ale Jeon Jungkook se najednou zastavil a přerušil mě.
„Je mi celkem jedno, kdo jsi. Ten projekt s tebou dělat nebudu. Vyřiď tomu zbytku, že si to budou muset udělat sami."
Nechápavě jsem párkrát zamrkala, ale nenechala jsem ho odejít.
„Počkat, cože?" zvýšila jsem svůj hlas, i když jsem to neudělala úmyslně. Tihle arogantní idioti mi totiž dokážou rozproudit krev v žilách.
„Nebudu se opakovat. Kterej si ročník?" nadzvedl obočí.

„Druhý," odpověděla jsem automaticky, ale nechápala jsem, jaký to má pro něj v tuhle chvíli význam.
„Fajn, takže jsem starší než ty. Vyřiď zbytku, že pracuju sólo," ušklíbl se na mě a odešel pryč. Já jsem tam zůstala stát jako vodou opařená. Nikdy jsem nepotkala člověka, který by se takhle choval po zadání úkolu.
Jeon Jungkook.
Proč mám štěstí zrovna na arogantního idiota jako je on?