HARUM-SCARUM | Jeon Jungkook Fanfiction

2. Kapitola

Po dlouhém dni stráveném ve škole, jsem se konečně dostala domů. Kdybych mohla, svalím se na zem hned za prahem dveří. Ale i kdybych to sebevíc chtěla, dlouho bych nezůstala v klidu. Jen co jsem otevřela dveře, doběhla za mnou dvojčata – Haeun a Hajoon.
„Unnie, máma nás dneska bere do kina," řekla nadšeně Haeun.
„Půjdeš s námi, noono?" rozzářil se Hajoon. Tahle jedenáctiletá sluníčka mi vždycky dokážou zvednout náladu. Díky nim vždycky zapomenu na všechny problémy ze školy. Snad tomu bude tak i dnes. I když jsem pochybovala, že na toho idiota budu moct někdy zapomenout.
Nemysli na to, okřikla jsem se v duchu. Proč bych si měla kazit odpoledne?
„Vždyť víte, že dnes nemůžu," řekla jsem smutně, když jsem je oba objala, „mám doučování."
„A nemůžeš jim prostě říct, ať dojdou jindy?" přemlouval mě Hajoon. Vždycky chtěl, aby byly věci tak, jak si je zrovna přál. Usmála jsem se a podrbala ho ve vlasech.
„Víte, že to nejde. Celé prázdniny jsem někoho hledala a teď to nemůžu zkazit," vysvětlila jsem jim, „Třeba někdy jindy."
Ráda bych s nimi někam šla, ale dnes to opravdu nešlo. Nikoho jsem nemohla najít na doučovaní a konečně se mi naskytla příležitost, jak si trošku vydělat. Byla by hloupost odložit hned první hodinu, aby příště nikdo nedošel.
Ještě jsem si ani nestihla svléknout kabát a už mě znovu přemlouvali.
„Nechte sestru na pokoji," slyšela jsem z kuchyně mámu. Musela jsem se zasmát. S mámou není snadné si zahrávat a děti to věděly. Nesnášela, když se dvojčata snažila někoho přemlouvat, protože jim to většinou nakonec vyšlo. Ještě chvíli se mě snažili přemluvit, ale pak někam odhopkali a já jsem si konečně mohla v klidu zout boty.

Když jsem vešla do kuchyně, pomalu jsem ani nestihla pozdravit mámu a už mě zasypávala otázkami, jak bylo ve škole. Typická matka.
„Až na to, že jsem měla co do činění s jedním blbečkem, to bylo celkem v pohodě," odpověděla jsem jí s úsměvem a objala ji.
„To je dobře," pousmála se, „v ledničce máš nachystanou večeři. Myslela jsem, že bude lepší, když vezmu dvojčata někam ven, abys měla klid na doučování. Víš, jak to umí být s nimi těžké."
„Díky, mami," usmála jsem se, „ale snad bych to i s nimi zvládla."
„Nemusíme tvého nového studenta hned vystrašit," zasmála se.

Zbytek odpoledne jsem strávila ve svém pokoji a procházela jsem si všechny své zápisky z dnešních hodin. Také jsem pomalu začala pracovat na úkolech, které mi byly zadány. Bylo toho na první den celkem dost, ale nestěžovala jsem si. Přeci jen mám ještě pár hodin než přijde můj nový student.
„To zvládnu," snažila jsem se povzbudit. Dneska už musím myslet jen pozitivně.
Při učení jsem si nevšímala, jak rychle čas ubíhal. Tedy dokud se neozvalo klepání na dveře a moje máma nestrčila hlavu do pokoje.
„Haru, už jdeme s dvojčaty ven," usmála se na mě, „A v obýváku už na tebe čeká ten kluk na doučování."
„Dobře, užijte si to," řekla jsem a opětovala jsem jí úsměv. Až pak mi teprve došlo, že tady sedím v teplácích a mikině a můj student na mě čeká.
No super, pomyslela jsem si. Dneska už to vážně horší být nemůže. Rozhodla jsem se neřešit fakt, že bych se do něčeho měla převléct, a šla jsem rovnou do obývacího pokoje.
„Dobrý den," začala jsem, „Jmenuji se Park Haru."
„Princezno?" zeptal se mě nechápavě chlapec sedící na pohovce.
Proč si ty lidi nikdy nejdřív neprohlédnu?! Začala jsem se dnes už podruhé proklínat. Na pohovce totiž seděl ten idiot.
Proč mám štěstí zrovna na něj? Jako kdybych ho po dnešních hodinách neměla dost.
„Neříkej mi princezno," procedila jsem skrz zuby, „Spíš mi vysvětli, co tady chceš."
„Myslel jsem, že budu mít doučování s někým normálním," řekl a prohlédl si mě, „ale asi jsem se spletl. Tady nemám co dělat."
Když se zvedl z pohovky a namířil si to ke dveřím, postavila jsem se mu do cesty.
„Tak na to teda zapomeň," natáhla jsem před ním ruce, „dlouho jsem hledala někoho na doučovaní, takže si tamhle hezky sedneš a odsedíš si ty tři měsíc, který sis zaplatil."
„Jestli ti jde o peníze, tak si je klidně nech, ale já tady s tebou nebudu," pokrčil rameny a snažil se mě obejít, ale zabránila jsem mu v tom. Na těchhle hodinách mi dost záleží.
„Vypadám snad jako někdo, kdo si vezme peníze jen tak?" zeptala jsem se s nadzvednutým obočím. „Taky se mi nelíbí, že musím doučovat zrovna tebe," řekla jsem po chvíli, „ale na rozdíl od tebe se budu snažit to skousnout."
„Jasný, odděluješ školu od toho, co chceš a co ne," protočil očima a znovu se mě snažil obejít, „to už jsi říkala. Ale-"
„Žádný ale, sedni si. Ztrácíš čas," skočila jsem mu do toho. Když jsem viděla, že mu konečně došla slova, vzala jsem ho za ruku a dotáhla jsem ho zpátky k pohovce. Podívala jsem se na něj a vypadalo to, že se docela baví. Idiot.
„Co je? Nedívej se tak na mě a sedej," řekla jsem mu naštvaně. Pousmál se a posadil se. Už jsem si myslela, že budu moct v klidu začít s doučováním, ale teď mě za ruku chytl on. Překvapilo mě to. Nechápala jsem, o co mu zase šlo.
„A co budeme dělat teď, princezno?" zeptal se s úsměvem. Myslela jsem si, že se pozvracím.
„Jsi odpornej," znechuceně jsem se na něj podívala a vytrhla jsem se mu. Snažila jsem se zachovat klidnou hlavu, i když jsem ho už měla po těch několika minutách dost.
„A ty v tom pyžamu vypadáš celkem kouzelně."
To není pyžamo, ty idiote. Zkoušela jsem se uklidnit a nevšímat si jeho odporných poznámek. Určitě se mě snaží jenom rozčílit. Určitě.
„Co ti dělá problém v angličtině?" zeptala jsem se k tématu a sedla si celkem dost daleko od něj. Teprve dnes jsem ho poznala a už mi nehorázně pil krev. Nikdy jsem snad nepotkala takového člověka. Jestli se budou někdy udělovat cena za nejotravnějšího člověka celé galaxie, měl by vyhrát právě on. Bezkonkurenčně.
„Kondicionály," pokrčil rameny jako kdyby se nic nedělo. Přikývla jsem a snažila jsem se mu to nějak vysvětlit. Z jeho pohledu jsem vyčetla, že mi moc nerozumí.
„Asi jsem se někde ztratil," pousmál se, když jsem se ho zeptala, co se stalo. Zhluboka jsem se nadechla a vysvětlila jsem mu to jinak. Takhle to bylo asi třikrát. Pokaždé jsem se mu to snažila vysvětlit jinak a on tomu pokaždé nerozuměl. Ani trošku.
Nevěděla jsem, co dělat. Když doučuji svoje mladší sourozence, pochopí to maximálně napotřetí. Ale u něj nebyl vidět ani nějaký záblesk pochopení.
Tak tohle bude opravdu tvrdý oříšek.

„Vážně to nechápeš?" zeptala jsem se ho už poněkolikáté.
„Nejspíš to vysvětluješ moc složitě," usmál se na mě nevinně. Povzdechla jsem si a zkusila jsem mu to vysvětlit znovu. Zase nic.
„Měl by sis to zkusit," řekla jsem nakonec. Už jsem z něj naprosto šílela, „Máš tady učebnici, že jo?"
Přikývl a z batohu si vytáhl úplně novou učebnici angličtiny. Když jsem v ní listovala, neměl v ní napsanou ani čárku.
„Možná bys ji měl nejdřív otevřít, než začneš chodit na doučování," zamumlala jsem a hledala jsem příslušnou stránku. Jak jsem čekala, žádné úkoly na kondicionály si ještě neudělal.
„Dobře. Udělej si tuhle stránku," promluvila jsem po chvíli a podala jsem mu učebnici. „Tahle cvičení nejsou těžká. Máš tam napsané, který kondicionál musíš použít. Až se budeš muset sám rozhodovat, který z nich použít, bude to o dost těžší."
Myslela jsem si, že když mu dám vyplnit cvičení, tak od něj budu mít na chvilku pokoj. Ale to bych nebyla já, kdybych ho zase nepodcenila.
„To vždycky doučuješ v pyžamu?" zeptal se. Zatnula jsem ruku v pěst. S ním mi už vážně začínala docházet všechna trpělivost. A to jsem si vždycky myslela, že jsem celkem klidná osůbka.
„Za á tohle není pyžamo, za bé tobě může být úplně jedno, co mám na sobě, a za cé-"
„Třeba by mi to šlo líp, kdybys na sobě měla něco příjemnějšího," vyrušil mě a celou dobu si mě prohlížel. Hned mi došlo, na co naráží.
„Jsi nechutnej," řekla jsem mu. Opravdu se mi chtělo z tohohle kluka zvracet.
„A s tebou pořád není sranda," uculil se a pokračoval ve cvičení, které jsem mu zadala. U toho ale moc dlouho nezůstal. Kdyby to nebyl on, prostě bych si myslela, že neví, jak dál. Ale bylo tady to kdyby. Čekala jsem, kdy z něj vypadne zase nějaká hloupá poznámka. A dokonce jsem na ni nečekala moc dlouho.
„Vážně bys to měla zkusit," navrhl mi, „nemůžu se soustředit, když vedle mě sedíš v tom pyžamu." Protočila jsem očima a nic mu na to neříkala. Stejně to nemělo cenu.
Jen se tě snaží naštvat, opakovala jsem si pořád dokola, i když mi to moc nepomáhalo. Už jen jeho přítomnost mě obtěžovala.
„Jakou máš velikost?" zeptal se po chvíli. Zhluboka jsem se nadechla a snažila jsem se ovládnout, abych mu nevyškrábala oči.
„Už to máš vyplněné?" zeptala jsem se otráveně. Chtěla jsem se soustředit jenom na doučování a ne na jeho pitomé poznámky.
„Už jsem ti řekl, že se nemůžu soustředit," ušklíbl se.
„Tak s tím by sis měl zajít k doktorovi a ne za mnou," pousmála jsem se na něj. Podívala jsem se na hodiny a zjistila jsem, že naše hodina končí až za čtyřicet minut. Nevěděla jsem, co tady s tím pitomcem budu tak dlouho dělat.
Měla bych mu zalepit pusu páskou, aby už konečně držel klapačku?
Ještě že mu tak dlouho trvalo vyplnit dvě cvičení nebo bych se z něj asi zbláznila. Na jeho poznámky jsem už nereagovala – tedy aspoň jsem se o to pokoušela. Dalších třicet minut pro mě bylo neskutečným utrpením. Zdálo se to být ještě delší než všechny ty nesmírně nudné přednášky dohromady.
„Můžu tady dneska zůstat o něco déle?" zeptal se mě, když měl vyplněná všechna cvičení, „Pořád tomu moc nerozumím."
„Neměl jsi mít na začátku tolik keců," pokrčila jsem rameny, „Uvidíme se příští pondělí."
„Právě jsem zjistil, že budu potřebovat víc hodin," pousmál se, „Máš čas i ve středu?"
„Čas mám, ale rozhodně ne na tebe," protočila jsem očima. Vážně si myslí, že budu doučovat právě jeho? Ještě k tomu, když má pořád takové kecy?
„Fajn, takže ve středu," mrkl na mě a dal si učebnici zpátky do batohu.
„Na to zapomeň."
„Už se těším, princezno," řekl a poslal mi vzdušný polibek. „Neboj, cestu ke dveřím znám."