HARUM-SCARUM | Jeon Jungkook Fanfiction

3. Kapitola

V úterý jsem měla jen dvě hodiny, z nichž obě probíhaly celkem v klidu. Nikdo mi dnes konečně neotravoval život a já jsem mohla alespoň na chvíli dýchat čerstvý vzduch. Myslím, že si to po včerejším velice úspěšném dni opravdu zasloužím.

Na obědě jsem se potkala se Soobin a Junghwou v jídelně. Ani s jednou z nich jsem dnes neměla hodinu, takže jsme musely všechno probrat až u jídla.

„Ten projekt budeme muset dělat samy," řekla jsem Junghwě, když jsme si sedly ke stolu.

„Jak to? Mluvila jsi s tím klukem?" zeptala se. Kdyby jen to.

„Jo a je to děsnej idiot," protočila jsem očima při vzpomínce na včerejší zkušenost s oním Jeon Jungkookem. „Navíc mi řekl, že pracuje sólo a s nikým jiným pracovat nechce a ani nebude."

„To je škoda," přiznala smutně Junghwa, „Už jsem se na to těšila. Vypadá k nakousnutí. Teda ne jak náš profesor."

Ani jeden z nich tedy k nakousnutí není, pomyslela jsem si. A už vůbec ne Jungkook.

„Škoda to je jenom proto, že nám strhne body dolů," snažila jsem se ji přivést zpátky na zem, ale ona očividně měla jiný problém – myslet na našeho skvělého profesora ekonomie.

„Měla bych si s ním promluvit?" navrhla po chvíli. Junghwa velmi ráda někoho přemlouvá a většinou se jí to i povede.

„Mohla bys to zkusit," pokrčila jsem rameny, „ale pochybuji, že tě ten idiot poslechne." I když jsem znala Junghwu a její neuvěřitelné schopnosti, pořád jsem si nemyslela, že by mohla někoho jako je Jungkook přemluvit.

Soobin na rozdíl od nás dvou měla větší štěstí. Skončila se studenty, kteří si hned hezky rozdělili práci a navzájem se povzbudili, že to bude neuvěřitelně lehké. Optimisté.

„Myslíš si, že nějakého idiota nezvládnu?" zeptala se uraženě Junghwa, „Idioti mě přímo zbožňují." Znovu narážela na svého bývalého přítele. Pořád jsem nechápala, proč se vlastně rozešli, ale Junghwa ho šíleně nesnáší.

„Ty bys zvládla každýho," zasmála se Soobin a snažila se odvést rozhovor jiným směrem, „A co tvoje doučování, Haru?"

Ha ha, moje doučování opravdu stojí za řeč.

„Ani se neptej," mávla jsem rukou. Tomu tématu jsem se chtěla co nejvíce vyhnout. Větší katastrofa mě snad nemohla potkat.

„Neříkej mi, že doučuješ nějakýho idiota," řekla sarkasticky Junghwa.

„Jo," pokrčila jsem rameny, „a ještě k tomu je ten stejný idiot, co s námi dělá ten projekt." U našeho stolu na chvíli začalo panovat hrobové ticho. Junghwa se Soobin si akorát vyměnily pohledy. Nejspíš taky nedokázaly uvěřit, jak může mít někdo tak neskutečnou smůlu.

„Počkej, to myslíš vážně?" zeptala se nakonec Soobin.

„Smrtelně," odpověděla jsem.

Po škole jsem měla práci ve večerce, která byla nedaleko univerzity. Tuhle brigádu jsem měla jen v úterky a čtvrtky. Pracovala jsem tady i minulý rok a celkem mě to bavilo. Nebylo to nic extra, ale práce za pokladnou mi nepřišla nikjak náročná. A moc lidí tam taky nechodilo, takže jsem měla čas se i trochu učit. Zrovna jsem si pročítala poznámky z dnešních hodin, když k pokladně přišel jeden ze zákazníků.

„Dobrý den," řekla jsem automaticky a začala jsem markovat nákup. V hlavě jsem si přitom opakovala látku, kterou jsem si četla naposledy.

„Co tak smutně, princezno?" zeptal se. Až teď jsem zvedla hlavu, abych se podívala, s kým mám tu čest. Přede mnou stál kluk, kterého jsem dneska ještě neviděla. A opravdu mi to nechybělo. Jungkook tam jen tak postával v celé své kráse a culil se na mě. Měl na sobě černé šortky a volné bílé tričko s krátkými rukávy, díky kterému se mi naskytl pohled na jeho vypracovaná ramena. Po jeho těle stékaly kapičky potu. Kdyby ho teď viděla Junghwa, nejspíš by se mu vrhla kolem krku. Ale já jsem se podívala pod pult, jestli je tam koš, do kterého bych mohla vrhnout, kdyby bylo nejhůř.

„Už jsem si myslela, že tě neuvidím," protočila jsem očima v sloup a řekla jsem mu částku, kterou musí zaplatit.

„Nemusíš být až tak přehnaně milá," řekl sarkasticky, „Ale když už jsem tady, tak si můžeš užít, jak vypadám po cvičení." Mrkl na mě a podal mi bankovky. Asi ten koš budu vážně potřebovat.

„Jo a zbytek si nech," pokračoval, když viděl, že mu chci vrátit.

Tenhle kluk mě rozčiluje jen tím, jak mluví.

„Potřebuješ ještě něco?" zeptala jsem se, když to nevypadalo, že by se chystal odejít. Nejspíš mi rád otravuje vzduch.

„Jen žasnu nad tím, že na sobě dneska nemáš pyžamo," pokrčil rameny.

Já zase žasnu nad tím, že jsi pořád idiot. Protočila jsem očima v sloup.

Mohl by mu konečně někdo zacpat pusu? Prosím.

Nijak jsem na jeho narážku nezareagovala. Měla jsem co dělat, abych se uklidnila. Kdybych nemusela být na zákazníky milá, něco bych mu určitě řekla.

Škoda, že nemůžu zákazníky zabíjet.

„Princezno-" začal, ale já jsem ho přerušila.

„Mohl bys mi přestat říkat princezno?!" zvýšila jsem hlas. Opravdu mi hýbe žlučí, když mi takhle říká.

„Ne," usmál se, „líbí se mi ti tak říkat."

„Ale mně ne. Mohl bys jít dávat někomu jinýmu hloupý přezdívky?"

Nic mi na to neřekl, ale odejít se mu také zjevně nechtělo.

„Co je?" zamračila jsem se.

„Jsi roztomilá, když se zlobíš," uculil se na mě. Nesnáším ho. Cítila jsem, jak se mi na tvářích objevuje červeň – jen jsem si nebyla jistá, jestli to způsobilo rozčílení.

„Jsi ještě roztomilejší, když se červenáš," řekl, když se nakláněl přes pult blíž k mému obličeji. Jeho tvář byla nebezpečně blízko té mé, což mě značně znepokojovalo.
„Vypadni," procedila jsem skrz zatnuté zuby.
Hlasitě se rozesmál. „Pořád s tebou není sranda."
„A ty jsi pořád idiot."