Rodokmen

Amy Harper

Sedím v pokoji a přemýšlím. Co by se stalo kdyby... Kdyby máma byla ještě mezi námi. Kdyby jsem se konečně naučila tu chemii, ze které zítra píšeme. Kdyby byl Sam už starší. Kdyby za mnou dnes přišel Jacob. Myslím, že příliš času trávím přemýšlením. Nejspíš bych měla začít jednat. Dnes táta domů nepřijde. Má schůzku s kolegy. Tu chemii se naučím zítra v autobuse. Samovi je teprve šest. Počkám si ještě hodně dlouho než začne být samostatný. Jacob by mě snad dnes navštívil, kdyby věděl, že táta nepřijde. Stejně bych ho tu nenechala. Táta ho nesnáší. Ema na dnešek pozvala partu kamarádů k sobě domů na narozeniny. Jestli tam přijde i Jacob, musím to ukončit.

,, Amy! Pojď sem! Nevím co mám dělat!" ozval se uplakaný hlas, který zcela jistě patřil Samovi. Znám jeho hlas více než kdokoli jiný. ,, Copak se stalo Same?" zeptala jsem se když jsem přišla do kuchyně. Na zemi byli střepy. ,, Promiň Amy. Já nechtěl. Jen jsem potřeboval napít, tak jsem si chtěl vzít skleničku a ona mi spadla." vysvětlil s pláčem. Pohladila jsem ho po jeho nádherných oříškově hnědých vlasech, sklonila jsem k němu hlavu a usmála se. ,, Jen si běž hrát bráško. Já to uklidím a přinesu ti džus. Ano?" Sam jen kývl na souhlas a odběhl do svého pokoje.

Při úklidu jsem se o jeden střep řízla, ale kupodivu mi to nevadilo. Pomyslela jsem si, že to bude jizva od mého mladšího brášky. Mám ho moc ráda a tato jizva tomu bude symbolem. Kéž by Sam poznal mámu. Každé dítě podle mého potřebuje někoho, o koho se lze opřít a důvěřovat mu. Možná jsem já tím, kdo dělá Samovi oporu.

Mámě bylo třicet šest, když od nás odešla. Zemřela při porodu. Táta to pak ještě asi tři roky dával za vinu právě Samovi a neustále opakoval, že je to dítě, které se nemělo narodit. Bráška kvůli tomu dost často plakal a myslím, že to tátovi do smrti nezapomene. Já také ne. Choval se k němu jako ke psovi.

Něco slyším. Jde to z mého pokoje. Ano! Můj mobil. Běžím ho zvednout. Volá mi Ema. ,,Ano?!" řeknu. ,, Amy! Doufám, že jsi nezapomněla na dnešní mejdan!" zasmála se. ,, Jacob ti vzkazuje, že jestli nepřijdeš, tak tě všichni půjdeme opít k tobě domů!" ,, Neboj. Budu tam. Zatím se měj!" odpovím vážným hlasem.

Vím, že to se mnou Jacob myslí dobře. Miluji ho a on mě. Náš vztah stejně nikam nepovede kvůli mému tátovi. Zakázal mi se s ním stýkat, protože Jacobův otec je bývalý kriminálník, který zabil vlastní manželku. Stokrát jsem se otci snažila vysvětlit, že Jacob s ním nemá nic společného. Žije na koleji. Sám. Nenávidí svého tátu a je do mě po uši zamilovaný. Táta se ale jen tak myšlenky nevzdá.

Radši se naučím tu chemii. Nemá cenu tady přemýšlet o tom, co se nikdy nemůže vyplnit. Jacob si najde někoho jiného. Není to pro něj problém. Holky ze třeťáku po něm úplně šílí. Oxid křemičitý a láska ti dá co? Co? Melu kraviny. Sakra! Kolik hodin mi to přemýšlení zabralo? Za deset minut pět!!!

Balím kabelu. Mobil, klíče... Nůž. Jen pro jistotu. A sluchátka! Na ty bych málem zapomněla. Rty jen zlehka přejedu rtěnkou a řasenku si dám až tam. Co na sebe? Kalhoty a tílko? Vždyť je to jen oslava narozenin. Pohoda. Běžím ven, zamknu a pokračuji po chodníku směrem k autobusu, když se najednou z vedlejšího chodníku někdo přiřítí a obejme mě.

,, Amy! Taky jdeš pozdě co?" říká udýchaný Jacob a prohrábne si okouzlující blonďaté vlasy. ,, Co to proboha děláš?! Málem mě chytil infarkt!" vydechnu ustrašeně. ,, Copak tě nemohu ani doprovodit?" zasměje se a chystá se mě políbit. ,, Ne... bývala bych tam dorazila sama." odpovídám s rukou na jeho hrudi, bránící se polibku. ,, Teď už ale nemáš na vybranou..." říká a znovu mě zkouší políbit. Opět ho odstrkuji. ,, Co je to s tebou Amy?" povídá zoufale Jacob. ,, Nemám náladu Jacobe. Ani na tu oslavu se mi nechtělo." odvětím. ,, Tak půjdem?"

Doufám, že se vám první část tohoto příběhu líbila. Omlouvám se za chyby. Pokusím se co nejdříve přidat druhou kapitolu. Určitě mě můžete podpořit v psaní tím, že budete hlasovat, začnete mě sledovat nebo napíšete příjemný komentář.