1. září 2016

64 13 5
                                    

Milý deníčku,

je ráno, prvního září. Většina mých vrstevnic se teď asi maluje a kulmuje si valsy a stresuje se a nestíhá a zuří a stěžují si, že nechtějí do školy, a že je nespravedlivé, že někteří jdou do školy později. No prostě mají nabité ráno, ale já tady sedím a píšu si deník. 

Proč? No, já jsem zvyklá vstávat velmi brzo, protože rodiče jezdí časně ráno do práce a já si již zvykla na jejich vstávací režim. Navíc se nemaluji, vlasy si jen učešu a zkrátka svůj vzhled nijak neřeším. Ale o tom jsem mluvit vůbec nechtěla. Když mám tolik času řeknu ti něco o sobě.

To, že se jmenuji Katie už jistě víš. Je mi 15 let. Marně chodím po světě a hledám někoho kdo by mi porozuměl. Porozuměl mým myšlenkám, názorům, starostím...Říkám si však, že nikdo takový po Zemi snad nechodí. Ještě před pár lety bylo vše tak snadné. Když mi bylo asi 13 žila jsem normálním životem puberťačky, patřila jsem do stáda, neuměla se projevit. Čím jsem starší tím víc si uvědomuji, že jsem jiná, než holky v mém věku. Proto jsem od 8. třídy ztrácela všechny věrné kamarádky, protože jsem byla...prostě jiná. A ony mě nebrali mezi sebe. Mít osobitý styl a své názory snad není nic divného. Nebo ano? To je další fakt - často pokládám sama sobě otázky. Odpověď však naleznu málokdy. 

Abych nemluvila jen o své vnitřní stránce - jsem holka vysoké a hubené postavy, mám kratší hnědé vlasy a ofinku. Ráda nosím oblečení, které nikdo jiný nenosí. Jsem prostě odlišná jak už jsem říkala. 

No nic, už musím jít do školy. Napíšu ti jak 1. den dopadl a taky ti chci popsat své spolužáky abys věděl s čím musím žít. Měj se.

                                                                                                                                                                         Katie

Jen moje!Kde žijí příběhy. Začni objevovat