Jen moje!

7. září 2016

Milý deníčku,
Omlouvám se, že jsem se ti tři dny neozvala, ale nebyl čas ani nálada.
Minule jsem ti slíbila, že ti napíšu jak dopadla večeře s Nickem. (Samozřejmě to byla hrůza, ale řeknu ti to od začátku)
---
V daný čas jsem byla na místě. Vzala jsem si černé šaty a decentně se namalovala.
Nicolas nebyl však nikde v dohledu. Stála jsem před restaurací asi dvacet minut. Neměla jsem na něj číslo tak jsem mu nemohla zavolat kde vězí.
-
Řekla jsem si, že to byl nejspíš další z vtípků té bandy a tak jsem se rozhodla jít domů.
Nejprve jsem to, ale chtěla zavolat Johnovi tak jsemv kabelce začala lovit mobil.
Nakejednou z ní vypadla vizitka, kterou mi Nicolas dal. Zvedla jsem jí a po přečtení jsem myslela, že dostanu infarkt.
Celou dobu jsem čekala před jinou pobočkou té restaurace. (Trapas č.1)
Správná restaurace však nebyla daleko a tak jsem se tam rozběhla (spíš jsem teda rychle šla, ale to nikdo nemusí vědět).
-
Z restaurace se linula příjemná hudba. Náhledla jsem tam okýnkem a uviděla HO! Moc mu to seklo.
Vběhla jsem dovnitř přímo ke stolu, kde Nick seděl a mou příhodu se špatnou restaurací jsem na něj vyklopila.
Nejdřív na mě jen divně koukal, ale pak se velmi nahlas rozesmál.
"Něco k smíchu?" mělo to znít naštvaně, ale i mě ucukávaly koutky.
"Nene, nic nic. Sedni si" pobídl mě.
"Gentleman má slečně odsunout židli. A...nechceš náhodou urovnat naše vztahy?" (mělo to znít seriózně ale znáš mě)
Nicolas se pohotově zvedl a odsunul mi židli. Udělala jsem malou poklonu a sedla si.
Abych to uvedla na pravou míru - sedla jsem si na zem, protože Nicolas, těsně před tím než jsem dosedla, židli odsunul a já spadla.
Rozesmál se na celé kolo.
"Teď jsme si kvit. To máš za to že jsem tu musel hodinu čekat!" 
"Hej. Ale já se ztratila. To není fér" (snad už ani nemusím říkat, že to mělo znít ublíženě, ale já se stejně smála).
Chtěla jsem se tedy zvednout.
Jenže.
Jsem zakopla a spadla znovu.
(Trapas č. 2)
Nicolas se mohl smíchy potrhat. Mě se chtělo spíš brečet.
Tak mě Nicolas musel ze země zvednout.
Zbytek večeře probíhal relativně v klidu (až na to že jsem se pokecala - trapas č.3).
Pomyslela jsem si že horší už to snad být nemůže.
Ale mohlo.
Když jsme dojedli, objednali jsme si ještě colu a povídali si.
Asi po půl hodině Nick zaplatil a vyšli jsme na čerstvý vzduch.
"No Katie, obávám se, že se budeme muset rozločit. Ale byl to super večer" usmál se na mě.
"No to si moc nemyslím" odvětila jsem.
Najednou se ke mě Nicolas naklonil a...
                                             Katie
Pokračování příště!