Ach, ty Rebelky!

Kapitola čtvrtá - Pesimismus a přátelství?

Marlene nechápala počínání svého dvojčete. Proč se nechá urážet? Proč šla vůbec tomu Srabusovi pomoct? Nikdy nebyla ráda v centru dění, prostě jí to nedělalo dobře, a teď?

Porozhlédla se kolem, ten zbabělec Srabus už dávno zmizel a teď všechna pozornost padla právě na její dvojče, které stálo uprostřed všeho dění, probodávané nevěřícími pohledy.

„Dobře, tak zábava vám skončila, můžete jít zase po svých,“ zvolala Marlene a Mia ji věnovala jen chabý úsměv.

Jako rychlostí blesku byli všichni pryč, a věnovali se znovu původním plánům.

Všichni, až na Poberty, kteří stále nevěřícně, nebo naštvaně sledovali Rebelku, která jim překazila plány.

Remus s Marlene očima těkali z Mii na Jamese a Siriuse. Napětí se dalo skoro doslova krájet.

Marlene si všimla, jak James zatl pěsti, a Sirius měnil neustále svůj výraz z překvapeného na naštvaný. Oba rudí v obličeji sledovali Miu, která se jen bezmocně krčila nad jejich pohledy.

„To jsi jako pod nějakou kletbou, že jsi mu pomáhala?“ vyštěkl na ní James.

„J - já...“ Mia nevěděla co říct, a tak jen sklopila hlavu, jako malé dítě, co se omlouvalo za rozbití vázy.

„Najednou neumíš mluvit?“ přidal se Sirius posměšně.

„Jen jsem udělala správnou věc,“ řekla Mia, nahodila svůj kamenný výraz, napřímila se a se vztyčenou hlavou se jim dívala přímo do očí.

„Správnou věc,“ zopakovala po ní Marlene zaraženě.

Mia toho začínala mít plné zuby, chtěla pryč. Nikdy ji nenapadlo, že udělá něco takového, že někomu řekne svůj názor. Vždycky se povahově lišila od své sestry, uzavírala se do sebe, je sice klidná, ale někdy i její pohár trpělivosti přetekl, a u toho si nikdo nepřeje být.

Mia si naposledy prohlídla všechny přítomné, otočila se k nim zády a šla pomalu pryč, z nahromaděného vzteku si zarývala nehty do kůže, až vznikaly drobné ranky ve tvaru oblouků.

Mířila zpátky k hradu, přesněji řečeno do části, která jí vždy přinesla útěchu v záplavách neskutečných příběhů sepsaných do milionů knih.

Pokračovala dál, bez toho, aby se otočila na svou sestru, která ji stále propalovala pohledem společně s Poberty.

„Co to do ní vjelo?“ obrátil se James na Marlene, jakmile jim Mia zmizela z dohledu.

Sirius svůj pohled přesunul právě na zůstávající dvojče, které stále překvapeně hledělo směrem, kudy její sestra zmizela. Marlene byla bledá v obličeji a slzy v očích, což jej značně znepokojilo.

„Marlene?“ oslovil ji opatrně. „Stalo se něco?“

„Cože? Ne, nic jen,“ povzdechla si brunetka, „takhle jsem ji už dlouho neviděla.“

„Jak ‚takhle‘?“ přidal se do rozhovoru Remus.

„Vždyť jsi to viděl, tak proč se ješte ptáš?“ vyprskla Marlene podrážděně ze všech otázek na její dvojče. „Radši půjdu najít Lily,“ uzemnila je a odešla hledat rudovlásku, nesoucí jméno po květině.

Mezitím Mia pokračovala labyrintem chodeb, ignorujíc všechny pohledy a netušíc, že jeden patří dojaté neznámé z rána.

Když viděla, jak duhovláska zmizela za mohutnými dveřmi knihovny, s omluvou směřují jejím společníkům odešla za ní. Ještě ji viděla, jak zahýbá za poslední regál v rohu knihovny - to místo znala tahle Zmijozelka až moc dobře. Opatrně nehlédla dovnitř a její zrak spočinul na Miu hledící do nicoty očima plných bolesti.

„Můžu si přisednout?“ zeptala se jí opatrně a rukou ukázala na židli nedaleko ní, načemž Mia jen nepatrně přikývla na znamení souhlasu.

„Snad jsi na mě nezměnila názor?“ promluvila potichu - i na její poměry - Mia.

„Možná,“ odpověděla zamyšleně druhá dívka.

„Tak začneme znovu? Vždyť ani neznám tvé jméno,“ pousmála se Mia a podala jí ruku „Mia Wolfová,“ představila se.

Zmijozelka s nedůvěrou pozorovala její ruku, ale poté ji přijmula - přeci jen, byla to ona, kdo za ní přišel. „Isabel Brownová.“

Mia se nad nedůvěrou své nové kamarádky v duchu uculila a zvesela dodala: „Těší mě.“

Chvíli jen tak v tichosti seděly, než se Isabel konečně odhodlala promluvit.

„Chtěla jsem se ti omluvit,“ vyslovila onu osudnou větu, nehledíc na svou pýchu.

„Za co?“ nechápala Mia a pozorně si Isabel prohlédla.

„Za co? Někdy jsi fakt blbá. Přece za své chování. Měla jsi pravdu, hlavně ten incident mluvil za vše.“

„Když to bereš takhle, pak omluva se příjímá," pousmála se Mia, ale poté odvrátila pohled. „Víš, je pro mě těžké říkat, co si myslím. Narozdíl od Marlene nechci být bystrozorem jako ona, vlastně nechci být ani tolik vidět, chápeš?“

„Chápu,“ odvětilala Isabel, ale opak byl pravdou, což Mia věděla. Neměla totiž jak to pochopit.

Mezitím se Marlene podařilo dostihnout Lily ve společenské místnosti, která, ať už to bylo jakkoli k neuvěření, byla zcela prázdná až na rusovlásku, sedící na jednom z gaučů a hledící do prázdna místnosti, jakoby tam mohla nalést úkryt před bolestí vzpomínek na jejího již bývalého nejlepšího přítele.

Vážně se omlouváme za to, jak dlouho nám trvá napsat novou část. Moc často se nevídáme a když už, tak o psaní nepadne ani slovo - asi je Sníďanové menu důležitější.

Jinak obě doufáme, že se vám tato část líbila a já sama za sebe (jakožto Padfoots_Girl) dodávám, že se vážně omlouvám za všechny gramatické chyby, které jsem při korekci zapomněla - a taky to, že se brzy vrhnu i na korekci předchozích dvou kapitol.

Za Sníďanové menu, Hamhambugr a Hanolka. ❤