Save You

Chapter 57

Přesně v šest hodin ráno, mi zapípal pod polštářem mobil. Rychle jsem otevřel oči a rozhlédl se po pokoji. Překvapilo mě, že okolo sebe vidím nepořádek, ale potom mi došlo, že jsme se přestěhovali. Rukama jsem si přejel po obličeji a promnul si unavené oči. Všechno v pokoji bylo tmavé. Bylo to naprosto něco jiného než můj starý pokoj. Naprostý nezvyk.

Vytáhl jsem zpod polštáře mobil, který mě vzápětí oslnil jasem displeje. Přivřel jsem oči abych náhodou neoslepl. Psal mi Andy. Otevřel jsem chat a všiml si, že mi poslal fotku. Rozklikl jsem ji a počkal až se načte. Zase našel nějakej vtip někde na netu a teď mě chce rozveselit. To je klasika. Ale ne. Mýlil jsem se. Místo toho se načetla fotka, na které jsem já s Beth v plavkách u ledového jezera u Taye na chatě. Beth. Já a Beth. My. Beth. Sledoval jsem každou část jejího obličeje. Měl jsem fotku, kde se směje. Kde vypadá šťastně. Ale byla? Nemohl jsem přestat skenovat tu fotku. Byla naprosto dokonalá. Naprosto skvělá momentka. Trochu jsem se nad tou vzpomínkou usmál. Třeba jak Andy políbil Wendy a Tay z toho málem chcípnul. Ale hned se mi úsměv vypařil z obličeje.

Už jsem nemohl usnout. Sešel jsem do kuchyně. Všude krabice. Všude. Alespoň že ta lednička byla funkční. Otevřel jsem ji a uviděl opravdu hodně jídla. Ironicky myšleno. Nebylo tam nic jiného než banán. Jeden jedinej zpropadenej banán, kterej se tam válí uprostřed lednice. Okamžitě jsem ho vzal do ruky. Ulovil jsem ho. Když si ho neulovíte vy, uloví si ho někdo jinej a to bylo to poslední co bych právě teď potřeboval- Aby mě někdo okradl o snídani.

,,Co tu strašíš?" Ozval se hrubý hlas, který opravdu nelahodil mým uším. Otočil jsem se směrem ke schodům, kde zrovna šel můj otec.

,,Nemůžu spát." Odpověděl jsem jednoduše a ne moc příjemně. Otec si povzdechl a já se psychicky připravil na to co mi chce říct o mém chování. Přešel ke stolu a rukou přejel po krabici.

,,Máma to nebude mít teď jednoduchý." Nechápal jsem kam tím míří, jen jsem přikývl na souhlas. Nepotřeboval jsem se k tomu nijak vyjadřovat. ,,A my jí nechceme přidělávat starosti že?" Nadzvedl obočí a podíval se na mě s tázavým výrazem.

,,Samozřejmě." Odvětil jsem a falešně se usmál. Otec udělal to samé a já doufal, že už mě nechá být.

,,Za hodinu a půl tě odvezu tě do školy." Řekl a chystal se odejít pryč.

,,Odváží mě máma."

Zapadl jsem do pokoje a pohlédl na všechny ty krabice kolem. Asi bych mohl začít vybalovat. Čím dřív se do toho dám, tím dřív budu od toho mít pokoj. Otevřel jsem jednu z krabic ve které bylo oblečení. Naházel jsem ho do skříní a neřešil, jaký nepořádek tam bude. Máma mi k tomu nemůže nic říct. Jsem ve výhodě. Mám roli toho kluka, co se bojí nového prostředí a snaží se se vším vypořádat. Začátky jsou přece těžké.

Postupně jsem rozházel většinu věcí. Těch nejdůležitějších. Čas se chystat do školy.

Můj dnešní outfit tvořila šedá mikina s kapucí a černé džíny s dírami na kolenou. Nijak jsem svůj první den ve škole neřešil. Bude to jen pár měsíců, co tam budu muset přežít a potom vypadnu. Je to jasný a naprosto jednoduchý plán.

,,Jestli chceš, můžeme někam zajet na snídani. Máme ještě čas." Řekla máma v autě a v rychlosti se na mě podívala. Oběma rukama svírala volant a nehodlala ho pustit. Zavrtěl jsem hlavou.

,,Už jsem jedl." Odpověděl jsem a podepřel si rukou hlavu. Chvilku bylo ticho.

,,A co? Vždyť v lednici bylo jen nějaký ovoce po předchozích majitelích. Zapomněla jsem to vyhodit."

V tu chvíli jsem se na ní prudce otočil s vytřeštěným výrazem v očích. Cítil jsem jak se mi žaludek obrací a jak každou chvílí spatřím ten nechutnej starej banán, kterej jsem ráno posnídal. ,,Zastav!"

Máma čekala na odpočívadle, zatímco já jsem byl předklonu a plival všude sliny které stále chutnaly po tom banánu. Dýchal jsem čerstvý vzduch a snažil se nehodit šavli. Dnešní den opravdu začal naprosto luxusně.