Save You

Chapter 58

Nejraději bych se vrátil domů, zavřel se v pokoji, zamkl se a už nikdy nevylez. Protože co je první když přijedu před školu? Lidi.. Kluci, holky stejného věku. Za normálních okolností bych se sobě vysmál, že mám normálně husinu ze svých vrstevníků, ale tohle bylo naprosto ale naprosto něco jiného a nepopsatelného. Bylo to něco jiného než nervozita. Spíš strach než nervozita. ,,Chceš abych tam šla s tebou?" Zeptala se máma a dívala se na mě s výrazem jako kdyby jí právě někdo vyfotil ve špatnou chvíli. Pusu nechala dokořán. Zavrtěl jsem hlavou. Vážně bych si polepšil, kdybych do školy šel s mámou. Nejenom že bych byl středem pozornosti, ale taky bych byl středem posměchu za to, že mě do školy doprovází má vlastní matka.

Vyskočil jsem z auta a hodil si batoh na záda. Někteří studenti se na mě otáčeli, ale většina si mě ani nevšimla. Z toho se mi trochu ulevilo. Ohlédl jsem se za mámou. Seděla v autě a usmívala se na rozdíl ode mě. Asi už chápu co je tak hroznýho na tom když jste někde nový a vůbec to tu neznáte. Vždycky jsem si říkal, co na tom je? Ale teď to chápu.

Přijedete si do neznámého města s rodičema, kteří spadají do složky gorilo-prasata. Tento druh je velice rozšířený po celé zeměkouli. Není před ním úniku. No a vy se můžete spolehnout jen na tyhle gorilo-prasata, která jsou tu mimochodem dvě. Otec a matka. A malý v pupku. No a vy nemůžete najít nikoho vašeho vznešeného druhu, protože jste se ocitli někde v naprostý pustině kde není nikdo jako vy. Zkrátka, takhle to teď tady vypadá.

Ředitel byl asi to největší gorilo-prase jaký jsem kdy viděl. Z toho by bylo pořádný sádlo. Představil se mi a předal rozvrh. To bylo asi jediné co pro mě udělal za laskavost. Aneb gorilo- prasatům se prostě nedá věřit a už vůbec na ně není spolehnutí. To je pravidlo číslo jedna.

Pravidlo č.1: Nikdy nevěřte gorilo-prasatům. Není na ně spolehnutí. 

S poklidem jsem odešel z jeho kanceláře a zastavil se před ní. Rozvrh byl opravdu hodně ale opravdu hodně zmatený. Pochopil jsem snad už jenom to, že teď mám mít NĚCO v učebně dějepisu. A ten je sakra jako kde?

Obešel jsem jednotlivé učebny a dělal si poznámky, kde jaká je. Vůbec mě netrápilo že chodím po liduprázdné chodbě kde není vidět ani živáčka a že já si tam dělám poznámky do malého papírku, který už je sám o sobě přeplněn textem a čísly. 

Chodba v každém  patře vypadala naprosto stejně a bez rozdílu. Člověk aby se tu vyznal. Měl jsem pocit, že chodím pořád na té samé chodbě, nikoliv asi ve třech patrech. Každá chodba byla vymalovaná světle lososovou barvou a působila spíš jako chodba do nějakého salónku. Za to skříňky křiklavě modré barvy se k tomu naprosto hodili.

Pravidlo č.2: Gorilo-prasata nemají smysl pro ladění barev . Nikdy je nenechte nic vybírat.

Na samém konci jsem objevil učebnu s nápisem "Učebna dějepisu". Oddychl jsem si. Konečně cíl po zmateném pobíhání po škole. Snad nejlepší věc co si teď člověk může přát, je konečně si sednout. Zaklepal jsem na dveře. 10 sekund. A vešel jsem do třídy.

Rozhodně to nebyla třída se kterou bych rád byl řadu let v jedné místnosti. U okna seděla parta kluků. Něco jako já s klukama. Tayem, Andym, Jackem a Robinem. Pokud vím, tak tihle byli jen 4. Přímo na druhé straně sedělo zase naopak tomu pět holek. Myslím, že to byly takové ty třídní princezny. No a to bylo zatím jediné, čeho jsem si všiml.

,,A vy jste?" Nadzvedla obočí učitelka a sundala si brýle. Copak jí šálí zrak? Nevidí novou tvář? Hehe.. Já jsem asi údržbář. Přišel jsem vám opravit kapající kohoutek v rohu učebny.

,,Jsem Ramon Sparks a podle tohohle," zvedl jsem do výše očí rozvrh hodin ,,bych tu měl mít hodinu. Jsem tu nový." Ušklíbl jsem se a pohledem se podíval na jednu z těch holek co tam seděly.

,,No výborně, tak vám tedy gratuluji. Posaďte se támhle." Ukázala na místo vzadu za partou těch kluků. Všichni na mě zírali. Byl jsem teď terčem všech pohledů. Posadil jsem se a první co se stalo, bylo to, že mě do nosu praštil obrovský zápach kouře z cigaret. Rozkašlal jsem se. Jeden z těch kluků- konkrétně černovlasý týpek přede mnou se na mě otočil a ušklíbl se na mě. O co mu jde?

,,Tak nováček.. Uvidíme jak dlouho tu vydržíš." Prohlásil a otočil se zpátky. Trochu jsem vykulil oči a podíval se nenápadně po třídě, kdo všechno o téhle větě slyšel. Nikdo. Všichni se vrátili ke své činnosti, kterou dělali pravděpodobně ještě před tím, než jsem se sem dostal. Tou věcí bylo nic nedělání.

,,Nevím co tím myslíš." Šeptl jsem k němu a nahnul se přes lavici aby mě líp slyšel. Zezadu jsem viděl jak se jeho tvář napnula- doširoka se usmál.

,,Myslím, že tady prostě dlouho nebudeš," řekl sebevědomě ,,kdyby něco jsem Colton." Představil se a já jsem přemýšlel co říct. ,,Ramon." Odpověděl jsem. Až teď jsem si u něj všiml černého roztahováku v uchu. Bolelo to?

,,Přijď odpoledne mezi nás. Klub Gold Goat. Je to kousek. Sedneš na bus a je to druhá zastávka odtud. Rozhodně to nepřehlídneš." Zhoupl se na židli a nic víc mi neřekl. Nevím z jakého důvodu, ale měl jsem pocit, že tam chci do toho klubu a že tam jít potřebuju. Přesně tímhle jsem se řídil. Byl jsem plně rozhodnut o tom, že do toho klubu, s vážně poťouchlým názvem, půjdu.

Hola los Grižmos!
Opravdu mě mrzí, že nevydávám díly častěji, ale vážně si teď prostě nedokážu sama od sebe sednout k počítači a psát. Nějak na to poslední dobou nemám náladu, ale když už si sednu, tak se rozepíšu celkem hodně. Jinak.. Co říkáte na Coltona? Zatím toho o něm moc nevíme, ale mám pocit že to bude pěkný kvítko.