"Rapunzel"

K jako kočí

Nemluví se mnou. Jen mlčky jdeme vedle sebe. Pohledem mě často několikrát zkoumal od hlavy, až k patě. I když se tvářím sebevědomě... Jsem zralá na prášky. Ten proslov mi říkala mamka před spaním se slovy - Bude se ti to hodit - tak jsem to jen převyprávěla, jenže kdo by čekal, že budu muset nést většinu svých těžkých vlasů v náruči. Rapunzel to opravdu nemá lehké. Doslova.

Zeren se neobtěžuje zastavovat, či-li chodí, jako naštvaný kačer. „Zpomal!" 

Ani se neotočí. 

Pitomec.

Probodnu ho pohledem. Měl si být doma a vyšívat obrázky do polštářků, ne se mi připlést do pohádky. Několikrát kolem nás projely přecpané kočáry plné slámy, potravin nebo pasažérů. Všichni se otáčeli za pohledným Zerenem, ale holka, jež vláčí vlasy několik metrů za sebou, je pravděpodobně zcela obyčejná. 

Šaty na mně visí a jsou mi volné. Proč mám na hlavě korunku podobnou té Zerenově - neřeším. I svitek, co nás sleduje na každém kroku, je mi zcela ukradený. Vytáčí mě ta jeho jistota. Nemůže tu být poprvé, jako já. Už to tu někdy musel navštívit.

„Kousek odtud je město. Tam je knihovna s knihou, která tě přivede zpět do lidského světa," zastaví se, takže mám konečně možnost ho dohnat. Po odmlčení dodá: „Musím tu ještě něco vyřešit a zrušit spoustu věcí."

Za námi uslyším tlukot kopyt. Další povoz. Otočím se, abych určila, koho nebo co vezou. Je to honosný kočár pozlacený zřejmě pravým zlatem s modrými prvky a obřím erbem nějakého království.

Objel mě, jako bych byla nic. U Zerena však zastavil. Zlostí mi zbělaly klouby, až jsem na zem vlasy upustila.

„Vaše Výsosti," ozve se kočí a já mám o důvod víc brigádníka z knihovny přiškrtit. 

„To je ona," odsekne Zeren spíše smutným hlasem. Pak jeho prst namíří na mou vyděšenou skořápku. Pán si mne změří podobně, jako to dělal naše milá Výsost. Pokrčí rameny a otočí se zpátky k černovlasému panáčkovi. „Popis odpovídá, ale čekal jsem Její Výsost trochu více..." Zaváhá jestli má pokračovat: „Víte ta dívka mi připadá divoká," zašeptá, ale i tak ho slyším.

„Ta divoká dívka stojí tady vzadu," nasupeně si nakráčím k nim. Zeren automaticky protočí oči s hlubokým povzdechem. „Je pěkně drzá," zastaví mě pán povýšený jednou rukou. S korunou mu vyskočilo jeho ego, až do nebes. 

Kočí tiká očima mezi námi dvěma. „Odvez nás prosím do knihovny."

Nestihnu protestovat a už si mě Zeren přehodí, jako peříčko, přes záda. Začnu na něj sesílat všemožná kouzla od vypadávání vlasů, až po úmrtí jeho rybičky. 

Ignorant.

„Na to že Vaše Výsost oznámila svatbu s touto dívkou, spolu moc dobře nevycházíte."

Zaseknu se uprostřed věty.

Položí mne na sedačku a kočár se rozjede. 

Jsme v uzavřeném prostoru, ani kočí nás tu neuslyší nadávat.

On je však - oproti mně - chladně klidný.

„Království potřebuje královnu. Sarah se jí měla stát, jakožto Rapunzel, a proto si myslí, že se budeme brát. Tak to hraj."

„To nevysvětluje, co ksakru děláš v mém příběhu!"

Založí si ruce na prsou a zvedne obočí.

„Heh, prosím? To tys narušila ten můj!"

Začnu se smát.

„Pohádka O RAPUNZEL! Ne O Zerenovi Martinu Powellovi II."

„Každopádně ty nejsi princezna, ani kdyby ses rozkrájela. Netrpělivá, zbrklá, agresivní, tlustá knihomolka posedlá kouzlíčky, nemůže být princezna! Tu korunku si nezasloužíš. Hned odsud zmizíš za svou matkou zpět do Německa a už se tu..."

„MATKA MI ZEMŘELA!"

Vykřiknu, ale příval slz nezadržím. Idiot, parchant, ignorant, blbec...

Možná na setinu sekundy vypadal, jako člověk - překvapeně a lítostivě. Pak jen zatnul čelist. Sklopil pohled, snažil se nevšímat mého popotahování.

„Jediné, co mi po ní zbylo, je pohádka. A tu mi teď bezdůvodně kradeš. Pochop to. Já ji dokončit musím! I kdyby to nebyl šťastný konec. Nenechám si vzít něco tak důležitého! Pokud by sis tu přál radši Sarah, tak jsi neměl lézt do pohádek, kde nemáš jistotu, kdo má být tvou princeznou. Ale víš, jen si oznam svatbu. Korunuj mě a nech vládnou," 

Podívá se mi do očí.

„Já ti totiž hodlám ukázat důvod, proč tu jsem."

Husí brk udělal tečku.