"Rapunzel"

P jako princezna

Usrknu ze svého hrníčku bez ucha. Černý čaj s mlékem mi příjemně zalije ústa. Brýle se mi zamlží. Zakleji, když si uvědomím, kde jsem. 

Ve vytahaném svetru s vlasy svázanými do copu. A Zeren je nadále v pohádce. Prudce položím hrnek, až se z něj na dřevěný, rozvrzaný stůl. „Že já se vzdala, tak rychle!" Na kolejích nemáme na lepší nábytek. Osm let po smrti otce a týden po smrti matky. Věděla jsem, že bych neměla odjíždět z Německa, zůstat s nemocnou matkou. Bohužel, má pýcha a touha splnit otcovo přání mě zavedla sem.

Teď abych plnila i to matčino. „Blbá, blbá, blbá!" Prsty si zaryji do vlasů a radši odejdu k oknu. Dýchej Raven. Řvala bych, kdybych mohla, protože jsem se nechala nachytat. Se Zerenem jsme dojeli do knihovny, kde mi podával různé knihy. Tu poslední schválně hodil na zem, aby se otevřela a mě vtáhla zpět do tohoto světa. 

Matka by mě zabila. Duch mého otce taky. U okna se zhluboka nadechuji, aby tu celý pokoj nezničil můj záchvat. Musím se tam vrátit. Když dokončím pohádku bez něj, tak se nic nestane. Koneckonců u nás utíká den pomaleji, než v pohádce. Za ty dvě hodiny, co jsem se vrátila sem, mohl Zeren nadělat pořádnou paseku. 

Zbytek čaje do sebe kopnu a obléknu si mikinu. 

Nenechám si ji vzít, Zerene. 

Ravena přichází. 

---------------------

V šatech se běhá blbě. Přidejte k tomu ještě několikametrové vlasy a máte vražednou kombinaci. Botky zmizeli stejně rychle, jako se objevili. Zastavím se na konci prašné cesty. Po své pravé ruce vidím království s palácem uprostřed. Druhá strana tvoří les. 

V době pohádek byl les osvobození. Přece Sněhurka... Našla domeček s trpaslíky. Najdu nějaké provizorní obydlí, času mám zatím dost. 

Svitek něco načmáral. 

Se zděšenou grimasou se otočím. Obrázek tvoří podobizna mě a Zerena. Ten se dívá z okna, dokonale vidí mou běžící skořápku. 

Najděte tu holku... Varoval jsem ji, ale teď je vaše. Nemá tu, co dělat.

Napsáno dole. 

Úplně jsem na svitek zapomněla. Ukáže všechny mé kroky, takže jsem ztracena. Zakleji a vydám se do lesa.

----------------------

V hlavě se mi odehrává chaos. Co se stane s mým tělem, když mě tu zabije?

NEMYSLI PESIMISTICKY!!! RAVENO 

Okřikne mě můj vnitřní hlas. Musím se těch vlasů zbavit, překážejí mi v běhu a zachytávají se do okolních větví. Všechny je tedy položím na pařez, ale zjišťuji, že jsem bez nože. Zaúpím, až mi korunka spadne z hlavy. Bingo. Má ostré výstupky, čili vhodně nahradí nůž. 

Je to nelogické, ale praktické. Po deseti minutách žužlání vlasů se konečně zkrátí. Jsou mi tedy pouze po pas. Vím, že mi moje jediná výhoda i nevýhoda právě leží na zemi.  Možná toho budu litovat.

Najít něco, co by jim zabránilo se ke mně dostat. Dům na stromě nebo třeba strašidelný dům...

Věž.

Zastavím se na travnatém prostranství s vysokou věží. Málem začnu radostí pískat. Je bez schodů, takže se ke mně nedostanou. Když vymyslím dokonalý plán, tak se dovnitř dostanu rychle-

„Tady jsi! Jak si mi mohla utéct?!" nějaká žena mě prudce chytne za zbývající vlasy. Vykřiknu. Svitek, jenž zřejmě tmavovlasá čarodějnice nevidí, škrábe, jako o život. „Varovala jsem tě několikrát! Teď už ven nepůjdeš!" 

Hodí mě na travnatou zem. Korunka mi spadne z hlavy. V tuto chvíli vím, že je vše ztraceno. Neznámá si vezme korunku do ruky. Ne...

„No a ono si to hraje na princeznu. Jsi jen otrok! Tak táhni do věže! HNED!"

Adrenalin mě donutí vstát a rozběhnout pryč. 

Pak už si nepamatuji nic jiného - jen temnotu a řev.