Reflection [Yuri!!! on Ice CZ FF]

~ ● 1 ● ~

~ Konnichiwa! :3 Tohle je má první fan fikce na anime Yuri!!! on Ice. Už ze začátku vás musím varovat, že tento příběh je yaoi (párování muže s mužem)! Proto pokud se někomu toto téma příčí, prosím, vynechte tento příběh a pokračujte dál :) Absolutně netuším, jak dlouhá bude, nebo co přesně se v ní bude dít. Události, které se zde budou odehrávat, mohou být stejné nebo podobné s těmi v anime, ale postupem času se nejspíše budou lišit a budou smyšlené. Doufám, že vás bude bavit a budete se k ní rádi vracet! :3 ~

,,Katsuki spadl na poslední místo. Je toto jeho poslední sezóna?" zamumlal jsem paralyzovaně titulek v internetových novinách, upírajíc oči na displej telefonu.

,,Yuri..." povzdechl si Celestino, můj nynější trenér. Natočil jsem k němu hlavu a můj pohled padl na něj. Postřehl jsem v jeho očích, že nechtěl, abych si to četl. Bylo by lepší, kdybych si to nečetl, ale když se člověk dostane do takové situace, ve které jsem se momentálně nacházel já, nemůže si pomoct a držet se dál od centra dění.

Abych se představil, jsem Katsuki Yuri, je mi dvacet tři let a jsem krasobruslař. Díky mému jménu se zdám silný, ale na finále Grand Prix jsem skončil poslední. Pořád nedokážu pochopit, co se stalo! Dokonce jsem se přestěhoval do výcvikového zařízení v Detroitu a tvrdě jsem pracoval, aby jsem to dotáhl do finále. Ale nátlak okolí mě před soutěží pohltil a náš pes zemřel... Psychicky a fyzicky jsem na tom byl špatně. A tohle měl být můj velký den... Ale... i tak je to pořád jenom moje vina.

,,Haló? Mami, spala jsi? Promiň. Oh, dívala jsi se na televizi? Huh? Veřejná zmínka?" rozmlouval jsem po telefonu s mámou, zatímco jsem byl zamknutý v kabince na pánských toaletách. Nebyl jsem moc hrdý na to, že ten politování hodný výkon viděla moje i moje rodina a přátelé.

,,Prosím! Stydím se za to!" skuhral jsem rozpačitě a máchal rukama všude kolem sebe, pak jsem ze sebe dostal krátké vynucené zasmání. Víc jsem ale už nedokázal ty emoce dusit uvnitř sebe. Úsměv mi hned povadl a oči se mi zaleskly slzami.

,,Promiň. Pokazil jsem to." vyřkl jsem potichu a držel v sobě vzlyky, které se nezastavitelně chtěly vydrat na povrch. Ruka s telefonem mi bezvládně poklesla, palcem jsem ukončil hovor.

To, co jsem v tu chvíli cítil, bylo nesnesitelné. Vina, bolest, zklamání a ta hořká pachuť porážky. Zaťal jsem ruce v pěst a z úst mi začaly unikat tiché vzlyky. Tvář jsem si schoval do dlaní a nechal slzy, aby mi volně stékaly po tvářích.

Leknutím jsem nadskočil, když se ozvala tupá rána, jak někdo z druhé strany kopl plnou silou do dveří. Okamžitě jsem si utřel slzy rukávem, vstal a odemkl dveře kabinky.

,,Promiň." pootevřel jsem dveře a pohlédl na neznámého. S udivením jsem upíral pohled na vítěze juniorského Grand Prix, rusa Yuriho Plisetskyho.

Díval se na mě pohrdavým pohledem, jako kdybych byl nějaký kus odpadu, až jsem se pod tíhou toho pohledu začal klepat jeho ratlík a všechny svaly v těle jsem měl napnuté.

Blonďák si dal jednu ruku do kapsy, na druhé vztyčil prst a ukázal jím na mě.

,,Hej. Příští rok soutěžím v kategorii seniorů. Nepotřubuju dva Yurie (pardon za to skloňování...) na stejném ledu. Neschpopný lidi jako ty by to měli vzdát." mluvil potichu a zdánlivě klidně, ale v podtónu jeho hlasu se skrývala značná výhružka. Připomínal mi nemilosrdnou šelmu, která si chrání své území. Nakonec se vyhoupl na špičky a přiblížil se obličejem k tomu mému.

,,Blbče!" zařval tak nahlas, že to museli slyšet i venku. Potom se otočil směrem k východu a odešel. Já jenom zaraženě sledoval jeho záda a přemýšlel nad jeho slovy.

I kdyby jsem přestal bruslit, bude tu milion talentovaných krasobruslařů, kteří se budou jenom zlepšovat. Možná... možná bych měl skončit...

,,Katsuki-kun!" zaslechl jsem za sebou své jméno, když jsem společně s trenérem opouštěl hlavní halu stadionu Grand Prix. Zvědavě jsem se otočil a pohlédl na původce hlasu. Reportér Morooka...

,,Nevzdávej se! Je příliš brzo na to to vzdát!" vyhrkl povzbudivým, sebejistým hlasem.

,,Není to tak, že by jsem se rozhodl. Prosím, nedělejte unáhlené závěry." řekl jsem prostě a vyrovnaně.

,,Co budeš dělat, až dokončíš školu?" zeptal se pak. Uhl jsem pohledem a zamyslel se nad jeho otázkou. Odpověď na ni jsem neznal v žádném případě.

,,Budeš pořád trénovat v Detroitu?" zněla jeho další otázka.

,,Promluvím si s trenérem Celestinem." odpověděl jsem mu a pohled mi zabloudil na malého pudla, jehož majitelkou byla žena venku za prosklenou stěnou.

Teď o žádných otázkách nechci přemýšlet. Promiň, Vicchan. Oči se mi znovu začaly zaplavovat slzami.

,,Yuri." zaslechl jsem za svými zády opět své jméno, tentokrát ale bylo vyřčené jiným hlasem. Byl to silný, melodický mužský hlas, který jsem okamžitě poznal. Prudce jsem se otočil směrem, z kterého se ozval.

Za sebou jsem uviděl někoho, s kým jsem se už dlouhou dobu toužil střetnout na stejném ledě. Vždy elegantní, prvotřídní krasobruslař Victor Nikiforov zrovna procházel za mými zády. Když jsem stočil svůj pohled na osobu, jdoucí vedle něj, pochopil jsem, že to jméno nebylo mířené na mě.

,,O tvém volném vystoupení, krokovou část jsi mohl víc-"

,,Vyhrál jsem, tak koho to zajímá?" přerušil ho Plisetsky. Zíral jsem na ně a ani si neuvědomil, že to bylo až přehnaně nápadné. To je ten Yuri v ruském týmu... Svůj pohled jsem opět soustředil na nynější hvězdu v krasobruslení a pozorně ho zkoumal. Jestli budu mít šanci, jednoho dne by jsem chtěl...

Ani jsem nestačil dokončit myšlenku a Victor zaregistroval můj pohled. Hrklo ve mně a celý jsem se napjal. S drobným úsměvem se na mě otočil.

,,Fotka na památku?" optal se přívětivě, ale já na něj jenom nevěřícně civěl jako na samotného boha.

,,Jistě." otočil se ke mně čelem. Zúžily se mi zorničky, když jsem si uvědomil, že tohle není to, jak jsem se s ním chtěl setkat. Nezmohl jsem se na nic jiného než na otočení se k mému idolovi zády a odchod pryč.

,,Katskuki-kun? Nechceš fotku s Victorem?" ptal se reportér nechápavě, ale já se neotáčel. Nedokázal jsem to.

,,Yuri!" volal za mnou Celestino, ale ani to nezabralo. Cítil jsem na svých zádech pohled Victorových bledě modrých očí a cítil se zbaběle.

Tohle je ponižující... Byl jsem hlupák, když jsem si myslel, že ho můžu střetnout na tom samém ledu...