Moje pravá tvář

2. Nejdůležitější není vyhrát, ale nikdy se nevzdat.

Dojdu do pokoje a rozhlednu se, jak jsem si to všechno uspořádala...
Všechno krásné ladí..ale koupím ještě kosmetický stolek. Ten předešlý by se mi sem k nové posteli nehodil.
Lednu si na postel a vezmu si knížku, že si před spaním trošku počtu.

⋆˚.•✩‧₊⋆ ⋆˚.•✩‧₊⋆ ⋆˚.•✩‧₊⋆ ⋆˚.•✩‧₊⋆ ⋆˚.•✩‧₊⋆ ⋆˚

Druhý den ráno:

,,Stop the world from spinning around..."

Probudí mě budík a já sebou trhnu leknutím a tím shodím knížku z postele a rychle vypnu budík v mobilu. No jasně...četla jsem si včera hodně dlouho...ani si nepamatuju, kde jsem skončila..
,,Aaaaahjoooo" zakňučím do polštáře.
Proč musím hned první den do školy...
Zkusím se zvednout, z postele, ale ta postel, jako kdyby mě držela kouzlem a nechtěla, abych vstala..

V mžiku se rozrazí se dveře
,,Pohni, nebo to nestihneš! Taťka udělal karamelové palačinky!" Zakřičí na mě Danny v pyžamu, nechá dveře dokořán otevřené a běží dolů po schodech.
Nechápu, že má tolik energie ráno, když sotva vstal..

Pomalu se posadím, promnu si oči a vydám se po schodech dolů na snídani.
Voní po celém domě, takže si umím představit, jak lákavě vypadá, ještě než tam dojdu.

,,Ale, ale, kdo to vstal?"
,,Dobré ráno tati." Řeknu trochu rozespale, ale s širokým úsměvem od ucha k uchu a posadím se naproti něj na židli u stolu.

,,Claire, potřebuju, abychom vyjeli nejpozději za 35 minut. Už jsem to říkal i Dannymu, tak buďte.....tak za 30 minut v autě."
,,No jo." Jahodová marmeláda...jak já ji miluju...podívám se na krásně červenou barvu a natřu si pořádnou vrstvu na palačinku.

Pak si dám ještě jednu a podívám se na hodiny...kurnik..mám jen 20 minut.
Talířek položím do dřezu a rychle utíkám do pokoje ke skříni, ze které vytáhnu černé rifle s dírami na kolenech, černé tričko a bílou koženou tenkou bundu. K tomu si dám krátké černé kozačky na s 5ti centimetrovým podpatkem, abych vypadala vyšší, vezmu si makeup a podívám se na sebe...stačí trochu makeupu, linky a řasenka...nebudu to hrotit...
Jakmile jsem hotová, tak se postavím k zrcadlu, abych se prohlídla..

Něco tomu chybí....
A podívám se na noční stolek u postele, kde jsem si nechala můj náhrdelník, který jsem dostala od rodičů k 18tým narozeninám.
Dojdu blíž a zadívám se na něj..

⋆˚.•✩‧₊⋆
,,Tak, ty máš 18...připadá mi to jako pár týdnů, co ses narodila," Řekne máma a zadívá se na mě. Všichni sedíme na terase a oslavujeme mé narozeniny jako rodina, jen já, máma, táta a brácha. Jen ti, co mám nejvíc ráda, těm, co můžu věřit a jen ti, na kom mi nejvíc záleží.
,,Ten čas strašně rychle utíká, a přála bych ho zastavit a užít si vás, dokud jsme malí a pak je mrknu a už jste porostli o tak moc...Claire, přeji ti, ať si vychutnáš každou chvíli naplno, ať máš pestrý a smysluplný život a nezapomeň, že tě máme moc vsichni rádi. A nezapomeň:
,Nejdůležitější není vyhrát, ale nikdy se nevzdat.'
A ke tvým narozeninám jsme ti s tátou koupili mimo jiné..." Taťka vytáhne krabičku a podá mi ji. Já ji nedočkavě otevřu a uvnitř je srdíčko s pár kamínky. ,,Je moc krasné.." řeknu a hned běžím obejmout oba rodiče. ,,Otevři ho." Pobídne mě taťka....
⋆˚.•✩‧₊⋆

Otevřu srdíčko, a prohlédnu si fotku, která je uvnitř. Všichni čtyři tam vypadáme tak šťastně...

,,Claire, Danny! Máte 2 minuty!" Vytrhne mě taťka z myšlenek, když zakřičí z přízemí.
Nejdůležitější není vyhrát, ale nikdy se nevzdat. Řeknu si pro sebe odhodlaně.

Zapnu si přívěsek, vezmu si tašku s knížkou, pár sešitama a pouzdrem a vyběhnu dolů ze schodů do auta. Cestou se jen zastavím před zrcadlem abych se naposledy zkontrolovala a vezmu si klíče z šuplíku plný klíčů.

Když nasednu do prostorného auta, už tam sedí i brácha s taťkou.
,,Jeď, Jacku." Řekne táta řidičovi a ten se opatrně rozjede.

,,Danny, byl jsem tam předtím a volal, že přijedeš, stejně jako do tvoji školy, Claire. Dneska mám důležitou schůzku, tak tam nebudu moct jít s vámi, ale věřím, že to zvládnete sami! Řekne táta pevným hlasem. ,,Tak, jak se těšíte?"
,,Slyšel jsem, že má moje škola veliké fotbalové hřiště! A že tam mají super bubny, už se těším, jak to tam rozjedu!" Řekl Danny s jiskrami v očích. Je tak natěšený, moc mu to přeju.
,,No, hlavně tam ní neznič!" Odvětil taťka a začali se spolu oba smát.
Já jsem místo toho koukala z okna a snažila se vymyslet aspoň jednu dobrou věc, proč bych měla být dneska pozitivní. Stěhování oba škola, noví lidi...

,,Claire, na co se těšíš ty?" Zepta se taťka a otočí se na mě.
,,Na to, jak si budu číst. Sama. S nikým okolo." Řeknu, aniž bych odvrátila zrak od okna.
,,Claire.." povzdechl si ,,nikdo se nechtěl stěhovat, ale..."
,,Já to chápu tati. Nejsem malá." Odsekla jsem a podívala se na bratra. ,,Tak, ty všem ukážeš svůj talent?" Odvrátila jsem konverzaci a zároveň tak povzbudila Dannyho.
,,Bu du du tss.." předvedl Danny bubny a já se usmála a pohladila ho po jeho krátkých blonďatých vlasech, které mu pomalu začínali tmavnout.

Po zbytek cesty se Danny s taťkou povídal a já je jen v tichosti poslouchala a usmívala se, když řekli něco vtipného.

,,Jsme u základní školy." Oznámil nám Jack a zastavil u školy na parkovišti.
Potom otevřel Dannymu dveře.
,,Tak, hodně zdaru do prvního dne!"
,,Díky tati! Čau Claire!"
,,Nic neznič!" A mrkla jsem na něj šibalsky.
Ten se jen uchechtne a vyjde z auta ke škole.

Jack zavře dveře, ale i tak Dannyho pozoruju přes okno, abych viděla jeho reakci.
Už vidím, jak jde ke skupince kluků a hned se seznamuje.

Rozjedeme se a tak ztratím Dannyho z výhledu.
,,Claire, rád bych, abychom Dannymu pomáhali a ukazovali na kladné věci."
,,Chápu."
,,Claire." řekne jemně a chytí mě za ruku a tak se na něho otočím. ,,Máma by si to přála..."
A tak kývnu a zamrkám, abych zahnala slzy.

Asi 5 minut mlčím, každý ve svých myšlenkách a potom Jack zastaví, otevře dveře a oznámí:
,,Vysoká škola, jsme tady."
,,Ahoj tati."
,,Claire,.." otočím se na něj, hned co vyjdu z auta. ,,Hmm?" ,,Drž se." A usmějeme se na sebe.
Jack zavře dveře, dojde do auta a odjede.

Otočím se a zadívám se na obrovskou budovu, která teď má být moje škola...
No, tak ať už to mám za sebou...