Ze života knihomola

Book #1 - Hlouběji do Podzemí

11. kapitola/104 str.

   „Kocoure, jsi tu?“ zavolala a konečně stiskla tlačítko baterky.
   „Předpokládám, že jste Sára Jeromeová,“ ozval se hlas a místnost zabalila ostrá záře, daleko silnější, než mohla vycházet ze Sářiny svítilny. Sára si zaclonila oči. Pohled, který se jí naskytl, ji ohromil, ale nebyla si jistá tím, či vidí, protože ji náhlé světlo oslnilo.
   Zoufale se snažila najít zdroj toho hlasu.
   „Kdo...?“ vyhrkla a začala ustupovat.
   Kdo to je?
   V jednom z křesel spočívala dívka asi třináctiletá, měla přehozenou nohu přes nohu a na rtech jí pohrával koketní úsměv. To však nebylo nejhorší. Sářiny útroby se sevřely děsem, když si všimla, že je děvče oblečené jako Styx.
   Do černých šatů se širokým bílým límcem.
   Styxké dítě?
   Za dívkou stál mohutný zamračeně Kolonista. V ruce držel vodítko zakončené škrtícím obojkem kolem kocourova krku a držel vypínající se zvíře na místě.
   Sára se zachovala čisté reflexivně. Otevřela kabelku a vytáhla z ní nůž, jehož ostří se v jasném světle hrozivě zalesklo. Odhodila kabelku na zem, zašermovala před sebou nožem a ustoupila ještě o kousek zpátky. Horečně se rozhlédla a spatřila, odkud vychází tolik světla. Podél všech stěn místnosti stáli nehybně jako sochy ramenatí, svalnatí Kolonisté a drželi v rukách zářící koule. Kolik jich bylo, to Sára nedokázala honem spočítat.
   Zaslechla skřípavou a nesrozumitelnou řeč Sytxů a střelila pohledem do tunelu, jímž přišla. Zpáteční cestu jí odřízla řada Styxů v černých kabátech a bílých košilích. Tohoto zásahu se zúčastnili rovněž i Bílé límce.
   Byla obklíčená že všech stran. Odsud se nemůže dostat. Ocitla se ve slepé uličce. Příliš pospíchala, myšlenky se jí zatoulaly a nedbale skočila do podzemí bez obvyklých bezpečnostních opatření.
   Ty pitomá, hloupá huso.
   A teď za svou chybu draze zaplatí.
   Upustila baterku, pozvedla nůž a přiložila si ostří ke krku. Ještě je čas. Nemohou ji zastavit.
   Dívka znovu promluvila jemným hlasem.
   „To byste neměla.“
   Sára zakrákala cosi nesrozumitelného a hrdli se jí sevřelo strachem.
   „Víte, kdo jsem. Jsem Rebecca.“
   Sára potřásla hlavou, jakoby přeslechla. Část její myslí uvažovala, proč styxké děvče používá površácké jméno. Jejich skutečná jména nikdo neznal.
   „Viděla jste mě ve Willově domě.“
   Sára znovu zavrtěla hlavou a stuhla. Na tom dítěti jí opravdu bylo něco povědomého. Uvědomila si, že se dívka určitě vydávala za Willovu sestru.
   Ale jak to?
   „Položte ten nůž,“ naléhala Rebecca.
   „Ne,“ pokusila se říct Sára, ale vyšlo z ní jen zachroptění.
   „Máme toho tolik společného. Spojuje nás stejný zájem. Měla byste mě vyslechnout.“
   „Tady není co říct,“ vykřikla Sára, která konečně našla svůj hlas.
   „Pověz jí to, Joe,“ řekla styxká dívka a napůl se otočila.
   Kdosi vykročil od stěny. Byl to člověk, který napsal onen vzkaz, Joe Waites, jeden ze skupiny jejího bratra Tama. Joe pro ni i pro Tama představoval rodinu, věrného přítele, který by šel s Tamem na konec světa.
   „No tak,“ přikázala mu Rebecca. „Pověz jí to.“
   „Sáro, to jsem já,“ řekl Joe Waites. „Joe Waites,“ dodal spěšně, protože Sára nedávala najevo, že ho poznala. Postoupil krok dopředu. Vztahoval k ní rozechvělé dlaně a hlas mu hystericky přeskakoval. „Ach, Sáro,“ drmolil prosebně, „prosím..., prosím..., prosím, odložit to..., odlož ten nůž... kvůli svému synovi..., kvůli Calovi... určitě jsi četla můj dopis..., je to pravda, jako že je Bůh nade...“
   Sára si přitiskla ostří ke kůži nad krční tepnou a Joe se zastavil jako zkamenělý, se zvednutými pažemi, ale roztaženými prsty, a celý se třásl tak divoce, jako by měl každou chvíli upadnout do mdlob. „Ne, ne, nedělej to, nedělej to..., poslouchej mě..., musíš mě poslechnout. Rebecca ti může pomoct.“
   „Nikdo na vás nezaútočí, Sáro. Máte mé slovo,“ řekla dívka klidně. „Aspoň mě vyslechněte.“ Mírně pokrčila rameny a naklonila hlavu ke straně. „Ale klidně pokračujte, jestli chcete... Podřízněte si hrdlo... Nemohu vám v tom nijak bránit.“ Zhluboka si povzdechla. „Byla by ovšem škoda, taková hloupá a tragická oběť. Copak nechcete Calovi zachránit život? Potřebuje váš.“
   Sára těkala očima sem a tam a lapala po dechu jako zvíře zahnané do kouta. Nakonec upřela pohled na Joa Waitese a nechápavě mrkala na jeho nezaměnitelnou tvář pod těsnou čepičkou i na jediný zub vyčnívající z horní dásně.
   „Joe?“ zašeptala chraptivě s tichou odevzdaností člověka, který je připraven zemřít.
   Zanořila si ostří hlouběji do krku. Joe Waites zamával zběsile rukama a vykřikl, když po jejím bledém krku stekly první kapky krve.
   „SÁRO! PROSÍM!“ zvolal. „NE! NEDĚLEJ TO! NE! NE!“

Asi byste řekli, že jsem zlá, že to tady končím, ale pak je další kapitola a tam pak už je Will s jeho skupinou❤

No, tohle je 11. kapitola Podzemí - přesněji druhého dílu😊
Rozhodně doporučuji přečíst, i když jsem teprve u 4. části 2. dílu.😝
Je to strašně složitý O.o

Chtěli byste více takovýhle ‚částí‘ knih?😊
Tohle byla asi stránka a půl a nikdy by to nebylo o moc víc😁
Napište✏