The Hunt // H.S. Czech ff

The ugly truth

Cože?
Neschopná jakékoliv reakce jen postávám naproti Harrymu. Nemůžu se hnout. Nemůžu nic říct. Nedokážu dýchat.
Ticho prořízne slabá rána, která v tu chvíli zapůsobí jako výstřel z děla. Kvůli toho sebou trhnu a to mě částečně probere z mého transu. Nejspíš mi na zem spadl ten provizorní kůl.
"Bratr?" Vysoukám ze sebe a zhluboka se nadechnu chladného nočního vzduchu.
Harry se na mě nedívá, nejspíš pro jistotu. "Bratr," kývne.
"Proboha," vydechnu a přitom se mi úplně zatočí hlava. Nejspíš bych si toho asi ani nevšimla, kdyby mě Harry zlehka nepodepřel.
"Klid," řekne tak chladným tónem až mě z toho zamrazí víc než z toho nočního vzduchu.
Vypadá tak strašně vážně a děsivě zároveň. Vlastně bych se vůbec nedivila, kdyby mě prostě na místě zabil.
Harrymu jsem nikdy zrovna dvakrát nevěřila, ale v takových chvílích, kdy nad sebou ztrácel kontrolu, jsem mu nevěřila ani trochu.
Ostražitě se od něj odtáhnu, a pak se skoro s ostudným výrazem zahledím do země.
Ani jeden z nás si nevšiml toho, že nás někdo sleduje. Museli jsme být do toho všeho tak zabraní, že jsme ani trochu nevnímali, co se děje kolem nás.
Christian je Harryho bratr.
"Jak?!" Vyhrknu a Harry po mně okamžitě šlehne pohledem. Pak se zlověstně ušklíbne.
"Moje matka a můj otec rádi dělali děti. A kromě mých devíti sester také stvořili mého bratra."
Překvapeně zamrkám. Devět sester?
Prokrista.
"Z jaké doby jsi? Jak jsi starý?" Ptám se hned.
Harry se ošije, a pak zamumlá: "Na tom nezáleží."
"Ale já se tě ptám, tak mi to řekni," zamračím se.
Ticho noci prořízne Harryho tichý smích. "Je vtipné, jak jsi panovačná, i když měříš asi půl metru."
Uraženě si odfrknu a skloním se pro své lodičky. Kůl nechám ležet na zemi a vydám se zpátky na ples.
Trochu mě děsí představa, že tady Christian pořád může být, ale snažím se na to nemyslet. Co když je jich tu víc a ne jen Christian?
Co je s Niallem? A s Ellie? Jsou v pořádku?!
Mám co dělat, abych neběžela, ale zničehonic obemkly dlouhé prsty mou paži a zastavily mě v pohybu.
"Tak já ti to řeknu. Nemusíš utíkat jako Popelka z plesu," brzdí mě Harry v pohybu.
"Neutíkám kvůli toho," protočím oči. "Co když Christian něco udělal Niallovi nebo Ellie?"
Harry vztyčí ukazováček a zavře oči. Vypadá, že se pekelně soustředí, ale mou paži nepouští.
Jeho dotek mě chladí, ale přesto mám pocit, že krev ve mně jen vře.
"Jsou v pořádku," otevře oči a zahledí na mě skrz černou škrabošku. "Až moc," ušklíbne se.
"Jak to víš? To jsi jako nějaká vědma?" Vrátím mu úšklebek.
Harry se zamračí. "Ne. Ale mám tohle," poklepe si na uši. "A taky mám oči."
Potom zvedne ruku a ukáže na nedalekou terasu. Nejprve bych mezi postavami ani Nialla s Ellie nepoznala.
Ne proto, že bych je mezi ostatními nedokázala rozeznat, ale proto, jak společně vypadali. Stáli blízko u sebe, o něčem se bavili a přitom se oba smáli.
Vypadali... Jako zamilovaný pár.
"Netváříš se moc nadšeně," ozve se těsně vedle mého ucha. Trhnu sebou a stočím pohled na Harryho, který je na mé gusto až příliš blízko.
"Jen mě to překvapilo," odseknu, ale sama nevím, jestli říkám pravdu.
Niall a Ellie spolu?
Jasně, sice měli kdysi takovou tu skinny love, kdy jeden po druhém házeli očkem, ale to bylo všechno. Nečekala bych, že se z toho vyvine tohle.
Můj bratr a nejlepší kamarádka... Je to divné.
A hlavně... Niall je upír a Ellie je člověk.
Pokrytče, ozve se můj vnitřní hlas. Taky ses líbala s Harrym.
Zahanbeně sklopím pohled a odtáhnu se od něj. Už jsem skoro zapomněla na to, co se mezi námi stalo.
Nedá se to vysvětlit, skoro jako by měl Harry desítky různých tváří a já čím dál častěji zapomínala na to, že je to upír.
Znovu se zahledím na Nialla s Ellie, a pak si povzdechnu. "Proč jsi mu to provedl? Proč zrovna tomu hodnému klukovi..." Obrátím se na Harryho.
Ten se zatváří nechápavě.
"Proč si z něj udělal upíra? Proč zrovna z něho? Já tomu nerozumím... Mohl to být kdokoliv jiný, tak proč on?!" Přestávám se ovládat a zvyšuju hlas. Přitom vykročím k Harrymu.
Do očí se mi tlačí slzy. "Já chápu, že se svým bratrem jste na tom trochu jinak a že tomu nejspíš nerozumíš, protože jsi naprosto bezcitný, ale proč si to udělal mému bratrovi?! Nemáš ani tušení, jak moc ho mám ráda! Ale udělal si z něj jen oživlou mrtvolu. Stejnou jako jsi ty! Zničil si mu život! Ale proč?!" Ječím a přitom mu pěstí udeřím do hrudníku. "Řekni mi proč!" Udeřím znovu.
On tam jen tak stojí a nehybně na mě shlíží. Jako skála. Naprosto nezdolná.
Znaveně stáhnu ruku zpátky k tělu a skloním pohled k zemi. "Nemáš ani tušení, jak těžké to je. Co když přijde den, kdy ho budu muset zabít?" Šeptám si spíše jen sama pro sebe. "Nedokážu... Nemůžu ho ztratit."
Leknutím nadskočím a prudce se obrátím, když mi někdo zezadu položí ruku na rameno.
Je to Niall, který na mě upírá své blankytě modré oči, které v tu dobu působí tak chladně jako ještě nikdy předtím.
"Není to jeho chyba," řekne tiše, a pak se na chvíli odmlčí. "Asi bych ti měl říct pravdu."
Zmateně nakrčím obočí. "O čem to mluvíš?"
Niall nejprve naprázdno otevírá pusu a nakonec si nervózně projede prsty své blonďaté vlasy. "Už jsem umíral, když mě proměnil."
"Co?" Nechápu.
Jak jako umíral? To je přece jasné, že člověk musí umřít, aby se stal upírem.
"Jeho srdce přestávalo bít, když jsem ho našel," vloží se do toho Harry. Jeho dech mě zastudí na krku a já se sotva dokážu soustředit. Proč pořád všichni upíři dýchají, když nemusí?!
"Jak jako našel? Přestaňte mluvit v hádankách a řekněte mi to!" Naštvu se.
Niall si přešlápne z nohy na nohu a konečně se dá do řeči. "Když jsem se odstěhoval... J-já... Nezvládal jsem to. Cítil jsem se strašně. Jako by na mě nikomu nezáleželo. Máma byla pryč a vy s tátou jste drželi spolu. Cítil jsem se být navíc. Hlavně proto jsem se odstěhoval," odmlčí se. "Protože... všechno vždycky bylo jen o tobě. Vždycky. To ty jsi měla být lovkyně, ty jsi byla ta důležitá. Já byl jen já... obyčejné dítě. Jen přítěž," uchechtne se a upře na mě pohled, který vypadá tak temně až mě to překvapí. Vlastně jsem celá úplně překvapená.
Netušila jsem, že se Niall celou dobu takhle cítil.
"Začal jsem pít. Hodně. Byl jsem v tom tak ztracený, všechny peníze jsem utrácel za chlast. Zadlužil jsem se, pořád mě hledali exekutoři. Měl jsem tolik problémů, že se to nedalo snést. A tak jsem se jedné noci uchlastal k smrti, ale Harry mi stihl dát napít svojí krve a já se proměnil v upíra."
Nemám slov. Nedokážu ani předstírat, že chci něco říct.
"Víš, možná by ses měla přestat Harryho ptát, proč to udělal. On mě jen zachránil. Ale všichni tři víme, čí to byla vina," ušklíbne se. "Tvoje. Jen tvoje, sestřičko. To ty jsi mě zabila."
Po těchto slovech se cítím, jako by mi někdo rozdrtil srdce na prach.
"N-Nialle..." Zaskřehotám. Přes slzy v očích už na něj ani nevidím.
"Myslíš si o sobě, jak nejsi bůh ví jak skvělá a cítíš se nadřazeně, protože jsi lovkyně, ale přitom jsi jen sobecké dítě. Zničila si mi život, Victorie. Vzala jsi mi mámu i otce. Kvůli tobě mě odstrčili stranou a kvůli tobě jsem upír. A za to tě budu už navždycky nenávidět."
Ve stejnou chvíli už mi po tvářích stékají slzy. Nejsem schopná něco říct, jen se snažím zadržet vzlyky.
Cítím, jak mi škraboška postupně víc a víc vlhne a je to strašně nepříjemné. Skoro jako bych se ve svých slzách doslova topila.
"A budu tě nenávidět i po tvé smrti," prohlásí, a pak se najednou vrhne kupředu.
Nestihnu udělat vůbec nic, protože zaprvé toho nejsem schopná a za druhé mě Harry prudce odstrčí a já spadnu na zem.
Absolutně nevnímám rvačku, která se přede mnou strhne, ale netrvá to dlouho a Niall leží na zemi, přitisknutý Harryho tělem, který Nialla drží jednou rukou pod krkem a kolenem ho tlačí do břicha, zatím co druhou ruku drží na jeho čele a zdá se, že je zcela zaneprázdněn sledováním Niallových očí. Ten se neustále vzpouzí.
"Je ovlivněný. Někdo ho k tomu donutil," ozve se Harry a já popotáhnu.
"C-co?" Vykoktám, ale můj pláč se trochu zklidňuje.
"To je dobrý. Uklidni se. Přikazuju ti, abys přestal!" Zvýší Harry hlas, pohled upřený na Nialla. Ten najednou ustane v pohybu a Harry ho pomalu pustí.
Niall se prudce zvedne dosedu, nakloní se na stranu a začne vydávat stejné zvuky jako při dávení, přestože z něj nic nevyjde. V tu chvíli mi dojde, že upíři zřejmě nedokáží zvracet.
"V pohodě, Nialle. Už je to pryč. Klídek," položí mu Harry na rameno a mě skoro překvapí, jakým způsobem to řekne. Zní opravdu starostlivě.
"Christian," vydere ze sebe Niall a zvedne uslzené oči k Harrymu.
Neujde mi Harryho tiché zavrčení, ale jinak jen přikývne a nic neřekne. Pak se najednou objeví přede mnou a postaví mě na nohy.
"Jsi v pořádku?" Zeptá se a pohledem skenuje mojí tvář.
Nejspíš mám úplně rozmazanou řasenku.
Chystám se přikývnout, ale nakonec jen zavrtím hlavou a uhnu pohledem. "Už tady nebudu ani minutu, jdu domů."
"Viky," osloví mě Niall a objeví se vedle Harryho. Oba se na mě dívají, ale každý úplně jiným způsobem.
"Nechci nic slyšet. Jen mi řekni, kde je Ellie?" Zírám skrz ně a naprosto je oba ignoruju.
"Je v pořádku," pohodí Harry hlavou a ukáže na východ, kterým jsme se dostali do těchto zatracených zahrad. Tam teď stojí moje kamarádka a rozhlíží se, aby nás našla.
"To jsem už slyšela," prohodím Harryho směrem.
"Nemohl jsem vědět, že ho už stihl ovlivnit. Co ti řekl?" Obrátí se na Nialla.
Ten sklopí pohled. "Chtěl, abych Viky ublížil. Ať už psychicky nebo fyzicky."
Harry si pročísne vlasy. "Kdy tě ovlivnil?"
"Krátce potom, co jsme se rozdělili. Říkal, že nejprve se s vámi setká sám, a pak se do toho mám vložit já."
Unaveně si promnu spánky.
"Co tady všichni děláte?" Zvolá zvesela Ellie, ale její nadšený výraz se změní, když si mě všimne. "Co se stalo?"
Jen zavrtím hlavou. "Vůbec nic. Já už odcházím, tak se tu bavte," oznámím, a pak od nich málem běžím pryč.
Až u vchodu si nazuju své lodičky a pokračuju už o trochu klidnější chůzí. Přesto skláním pohled k zemi, když míjím ostatní nadšené návštěvníky tohoto plesu.
Nevnímám hudbu ani tančící páry ani okolní smích. Nevnímám nic. Chci se jen odtud dostat, co nejrychleji.

Na příjezdové cestě, která je teď prázdná, si uvědomím, že se odtud nemám jak dostat.
Ples sotva začal, takže tu nestály žádné taxíky, které by rozvážely hosty domů.
A můj řidič tu taky nebyl. Vlastně tu nebyl vůbec nikdo. Celé místo zelo prázdnotou, jen za mnou se ozýval hluk hudby.
Chvíli jsem se rozhlížela a přemýšlela nad tím, co budu dělat.
Půjdu domů pěšky? Vždyť ani pořádně nevím, kde to jsem.
Ach bože, to byl tak hloupý nápad tady dnes chodit. Měla jsem zůstat doma.
Kde je vlastně můj domov? Od té doby, co jsem lovkyně a máma je pryč, tak mám pocit, že už vlastně ani nikam nepatřím.
Sklopím pohled k zemi a jen stěží zadržím další nával slz.
"Není tu bezpečno, nemůžeš tu jen tak stát," ozve se za mnou a já sebou trhnu. Vůbec jsem si nevšimla, že se za mnou Harry objevil.
Začni už konečně vnímat, sakra!
"Nemáš na práci i něco jiného než mě jen pronásledovat?" Opáčím.
Harry se zničehonic objeví naproti mě. "Vlastně ani ne."
Zamračím se a Harry mi to okamžitě vrátí.
"Je to tvoje chyba. Co jsi to za lovkyni? Pořád nedáváš pozor, nemáš žádný pud sebezáchovy. Jsi tak malinká a křehká a nevinná. A pořád si takhle zahráváš!"
Vykulím na něho oči a malinko se zděsím. Co to řekl? Malinká, křehká a nevinná?
Otevřu pusu, a pak jí zase pomalu zavřu. Nevím, co na to říct.
"Nezírej na mě takhle," zatváří se skoro ublíženě. "Musel jsem kvůli tobě zaměstnat skoro polovinu svého klanu, aby tě hlídali."
"Co..." Vyhrknu, ale hned zase zmlknu.
Proto jsem měla pocit, že mě celý týden někdo sleduje!
"Co si to dovoluješ?!" Vykřiknu. "Dokážu se o sebe postarat!"
Harry jen protočí oči. "Jo, jasně."
"Mám je zabíjet a ne se jimi nechat hlídat!"
Ozve se Harryho chraplavý smích. "Mě si ještě pořád nezabila."
Přivřu víčka až jsou z mých očí jen malé štěrbiny. "Kdyby nepřišel Christian, tak bych to udělala."
Harry strne na místě a v jeho očích se zableskne ta pro mě už známá temnota.
"Neprovokuj mě," zavrčí.
Bůh ví proč, se mi z toho zase sevře celý podbřišek.
Nesnáším ten pocit, skoro to až bolí.
Abych zakryla své rozpoložení, tak si založím ruce na hrudník a provrtávám Harryho pohledem.
Pak jen zavrtím hlavou a odvrátím se od něj. "To už pro dnešek stačilo, odcházím."
Sotva se dám do chůze na těch svých úžasně praktických jehlách, tak mě Harry popadne do náruče a stane se to znova...
Mám pocit, že stojím na místě, zatím co se okolí hýbe neskutečnou rychlostí.
Jako bych letěla napříč časem. Napříč dějinami. Všechno je rozmazané a přesto naprosto dechberoucí.
Chvílemi se mi zvedne žaludek stejně jako na horské dráze a mám chuť se smát.
Místo toho Harrymu dýchám na krk, a kdybych z nás dvou byla upír já, tak se asi neudržím a kousnu ho.
Počkat... co?
Proč myslím na takové kraviny?
Zvednu pohled na Harryho soustředěnou tvář a leknutím mi málem vyletí srdce z těla, když se na najednou zastavíme a Harry na mě prudce obrátí zrak.
Nevím, jestli mě tak vylekala ta rychlost jeho pohybu nebo to, že mě takhle přistihl, jak na něho zírám.
Na jeho tváři se mihne úsměv, a pak mě pomalu postaví na nohy. Ani trochu mě nepřekvapí, že už jsme zase na Floral Street, přestože celý přenos trval sotva minutu.
"Už bys s tím mohl přestat," prohlásím a přitom si uhlazuju šaty.
"Oba víme, že se ti to líbí," ušklíbne se. "Jinak by ses bránila."
Skousnu si ret. Jop, tak teď mě dostal.
"Hele," rozhodnu se změnit téma. Harry zvedne zvědavě obočí, ale já nakonec mávnu rukou. "To je jedno. Díky za... přenesení. A měj se."
Ani se nestihnu otočit a on už mi vkročí do cesty.
"Ne. Já vím, že si o tom chceš promluvit."
Zavrtím hlavou. "S tebou? To vážně nechci."
Harry zafuní. "Jen já ti na tyhle věci dokážu odpovědět."
Zatnu ruce v pěst. "Tak dobře, ale pojď se mnou, tady je mi zima."
"Kam půjdeme?" Zeptá se a přitom svraští obočí.
"Ke mně."