The Hunt // H.S. Czech ff

She's here

Victoria's POV

Sedím v letadle, sluchátka na uších a přemýšlím nad tím, jak dlouho už jsem vlastně tátu neviděla. Minimálně rok jsem teď byla v Rumunsku. Upírů tam bylo víc než dost, takže jsem měla co dělat. Jasně, asi se mi nepovedlo zabít všechny, ale i tak jsem odvedla kus práce.
Vlastně jsem byla zrovna v Budapešti, když mi zavolala Rada a oznámila mi, že se situace v Londýně vyhrotila a je tam víc upírů, než kdy dřív.
To znamenalo, že jsem musela změnit své umístění a letět do Londýna. Upřímně mi nevadilo, že se vracím do Anglie. Pocházím z Manchesteru, takže jsem se cítila, jako by mi někdo napadl domov a samozřejmě jsem si ho chtěla bránit.
Ale už to bylo dlouho, co jsem se s tátou viděla. Před Rumunskem jsem byla dalšího půl roku v Japonsku, kde jsem se skoro nedokázala dorozumět. Umím anglicky, francouzsky a španělsky, ale jiné jazyky mi připadají jako nějaká slátanina.
No, takže se skoro po dvou letech vracím domů. S kamarády a tátou jsem měla šanci mluvit jen přes mobil a to nebývalo moc často. Dost mi chyběli, ale takový už byl život lovkyně. Osamělý, náročný a hodně nebezpečný.
Ani jsem si neuvědomila, jak moc se jsem se zabrala do přemýšlení o mém životě, dokud mě nevyrušil hlas, který se tlumeně rozléhal po letadle. Donutilo mě to vyndat sluchátka z uší a vypnout mobil, protože jsme se chystali na přistání.

"Viky!" Slyším volání mého jména a s úsměvem pospíchám k tátovi, který se na mě usmívá od ucha k uchu.
Postavím kufr na místo vedle sebe a nechám se tátou obejmout. Trochu mi v tom překáží ruksak, který jsem si nechala na zádech.
Nepopírám, že se mi do očí hrnou slzy, když ho vidím po tak dlouhé době. Při objetí si všimnu, že trochu přibral, ale jinak vypadá pořád stejně.
Zářivé modré oči, krátké světlé vlasy a široký šibalský úsměv.
Většinu věcí jsem zdědila po něm. Taktéž jsem měla blonďaté vlasy a modré oči, ale rty jsem měla po mámě plnější a postavu víc vysportovanou.
"Moc ráda tě vidím, tati," řeknu nadšeně, když mi konečně dojde, že na něho jen zírám.
"Já tebe taky, princezno. Jaký byl let?" optá se a přitom mi jako správný kavalír vezme kufr. Společně se vydáme k východu z letiště Heathrow a povídáme si.
Jsme domluveni, že se teď na pár dní vrátím domů do Manchesteru, a pak se přestěhuju do bytu v Londýně, který mi zařídila Rada.
Aby bylo jasno, Rada řídí úplně všechno. Rozhoduje, jaká lovkyně bude na určitém území, kdy si může dát volno a jaký bude její další cíl. Může to znít sice trochu otravně, ale nakonec to tak strašné není, protože bez toho by to bylo mnohem komplikovanější. Možná by bylo na jednom místě víc lovkyní, než je nutné nebo by se situace nějakým způsobem vymkla kontrole.

"Koupil jsem ti nové povlečení. Myslím, že to staré už to dávno mělo za sebou," informuje mě táta, když zastavíme před dvoupatrovým domem v cihlové barvě.
"Ehm, díky," zamumlám a přitom nespouštím oči z toho domu. Nemůžu uvěřit, že jsem tu tak dlouho nebyla. Je to divné, jak se celý můj život změnil od mých patnácti let. Teda už od narození jsem neměla zrovna obyčejný život, ale pak se to ještě několikrát znásobilo.
"Vem si klíče," natáhne ke mně ruku se svým svazkem. "Já ještě zaparkuju a donesu ti ten kufr."
Převezmu si klíče. "Dobře," odpovím, ale to už jsem stejně skoro z auta ven. S ruksakem na zádech dojdu ke dveřím, které pomalu odemknu. Je to šílená nostalgie, být zpátky a dělat věc, která kdysi byla na denním pořádku a teď se zdá být tak cizí.
Je přece nenormální otvírat dveře do vlastního domova a přitom se cítit jako vetřelec.
"Překvapení!" ozve se sborový výkřik, ještě ani pořádně nejsem vevnitř.
Šokovaně si dlaně položím na rty, když před sebou spatřím Tamaru, Ellie a Charlieho. Své nejlepší přátelé jsem neviděla tak dlouho a přesto tady přede mnou stáli s dortem a s balónky v rukou jako bychom se vídali denně. Jako bychom se nikdy ani trochu neodcizili.
"Vítej doma, Viky!" vykřikne Tamara a dort mi podstrčí až pod nos, abych sfoukla svíčku.
"Panebože! Překvapili jste mě," vysoukám ze sebe, stále ještě úplně v šoku.
"To doufám, ten dort jsme pekli skoro celý den," protočí Charlie oči, ale pak se stejně rozesměje. "Vítej doma, přemožitelko upírů."
"Zase jste ho nechali, aby se díval na Buffy?" zasměju se a podívám se na Ellie, která s úsměvem rozevře náruč. "Chyběla jsi nám."
S dojetím k ní přistoupím a obejmu jí, stejně tak pokračuju i s Charliem a Tamarou, která odložila dort stranou. I balónky pustili a ty se teď držely u stropu.
"Musíš nám všechno povyprávět! Přes mobil to nebylo ono," vychrlí ze sebe Tamy a táhne mě do obýváku na černou koženou sedačku. Ta tu dříve nebyla. Táta koupil novou?
"Moment, ještě nakrájím dort!" vykřikne Ellie a odběhne do kuchyně. Mezitím se na mě Charlie dychtivě podívá. "Tak," spráskne ruce. "Kolik jsi zabila upírů?"
Uchechtnu se. "Dost."
"Tak mi to trochu víc popiš," povzbuzuje mě.
"Kašli na upíry," mávne Tamy rukou.
"Potkala jsi tam nějakého kluka?" koketně na mě zamrká a Charlie si povzdechne. "To si nechte na potom. Mě zajímají upíři," tváří se otráveně.
"Ale mě kluci," odpálkuje ho.
"Jo, mě taky," přidá se Ellie, která se přiřítí z kuchyně s talíři a velkými kusy dortu.
Charlie zaúpí, ale když dostane svůj talíř, okamžitě přestane protestovat.
"Tak už povídej," vykulí na mě Tamy své velké hnědé oči.
Musím říct, že takové přivítání jsem vůbec nečekala, ale bylo skvělé, že můj přílet domů vůbec někoho zajímal. A ještě k tomu tak moc.