,,dobrý den paní ředitelko" pozdravím s mírným ostychem.
,,Dobrý den slečno Charlessová. Posaďte se prosím. Potřebuji s vámi něco probrat" nabídne mi místo paní ředitelka a mé svědomí křičí: ,,ajé, průser!".
Zjevně to bylo znát na mém výrazu, protože mě paní ředitelka zjišťovala, že žádný prohřešek nemám.
,,Mám pro vás strašnou zprávu slečno. Vaši rodiče měli dnes autonehodu cestou do práce. Vjeli do protisměru, kde měli srážku s kamionem. Je mi to líto" dopoví a skloní hlavu. Asi tak za pět vteřin mi dochází význam jejích slov.
,,Oni jsou m-mrtví?" Řekni sotva slyšitelným hlasem a po tváři se mi kutálející slzy. To nemůže být možné. Nemůže. Tiše brečím a popotahuji a v hlavě se mi honí ředitelčina slova. Také skloním hlavu a nechávám své slzy dopadat na ruce.
,,Slečno, informovali jsme vaší tetu o této situaci, ale bohužel se sem může dostavit nejdříve za týden. Víte o někom, u koho by jste mohla ten týden zůstat?" Zeptá se soucitným hlasem. Erik! Napadne mě jako první. Nikoho jiného tu nemám.
,,Asi Erik Hillwerk" špitnu uplakaně. Pak už jen slyším jak ředitelka volá Erika do ředitelny s jeho i mými věcmi. Asi jsme omluveni z vyučování...
Za chvilku do ředitelny přilítne Erik s ustaraným výrazem a s dvěma taškama na zádech.
,,Dobrý... Den... Paní ředitelko" pozdraví stále udýchaně a ředitelka mu také nabídne aby se posadil. Vše mu vylíčí a já stále brečím. Cítím jeho ruku jak mě chytí kolem ramen a přitulím se k němu. Pak už jen slyším rozhovor mezi ředitelkou a Erikovo mamkou.
,,Vše je zařízené. Mohli by jste se prosím jít omluvit do třídy?" Zeptá se ředitelka a vypisuje nám omluvenku
,,Jistě" řekněme oba naráz a i s omluvenkou oba odejdeme. Chodba je liduprázdná a já začnu brečet víc a hlasitěji. Zastavíme se a Erik si mě přitáhne do obětí.
,,ššššš.. to bude dobrý, neplač" hladí mě po zádech a utěšuje. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Nemůžou bejt mrtví. Ne, ne, ne, ne, ne...
,,Ale.. já, oni.. nemůžou" začnu vzlykat ještě víc.
,,Klid. Jen si dojdeme do třídy dát tu omluvenkou a půjdeme k nám. Tam si odpočineš." Pustí mě a jde napřed do třídy, odevzdat omluvenku
Před školou počkám u jeho auta.
Za chvilku je tu Erik a my si můžeme sednout do auta. Celou cestu jsem přemítala o tom, co se mnou bude a Erik mi sem tam pohladil rameno, aby mě uklidnil a abych věděla že je tu se mnou. Na chvilku jsem se zadívala z okna a pozorovala sněhové vločky, kterým jsem záviděla volnost a bezstarostnost. I když to bylo absurdní.
