Pán prstenů a Annien

Prolog

Nic nebylo napsáno za účelem zisku. Nevlastním žádnou z postav, kromě těch, které jsou výplodem mé fantazie.

***

Běžela jsem lesem, který byl vzdálený asi dvě míle od mého prozatímního domova, kde jsem žila téměř rok a z hloubi celého srdce jsem ho nenáviděla. Nenáviděla jsem celé tohle město. Celý dětský domov. Celou pitomou střední. Jediné místo, které se mi zde líbilo, byl tento les, kam jsem často chodila běhat, cvičit a no, prostě si utřídit myšlenky, kterých bylo někdy opravdu moc.

Jediná myšlenka, jež mě uklidňovala, byla, že toto místo budu muset snášet už jen pár měsíců, pak už budu plnoletá a hurá pryč z téhle díry. Jiný název pro tohle místo neexistoval.

Kéž by nikdy rodiče neodjeli na nákup. Mohli jsme spolu žít šťastně dál, nebo proč jen jsem se s nimi pohádala a nejela jsem s nimi? Alespoň bychom tam zemřeli všichni tři. Takhle jsem musela žít sama se svojí bolestí a vinnou. Byla jsem sama na všechno. Žádné pravé přátele jsem nikdy neměla. Nikdy jsem neměla nikoho, komu bych se mohla bez obav svěřit.

Když jsem přijela na tohle prokleté místo, byla jsem ještě příliš v šoku z toho všeho. Ve škole se mě ujala skupina dobrých holek. Tedy myslela jsem si, že byly dobré. Osud bohužel ukázal, že já ve svém životě prostě nemám štěstí.

Tehdy mě seznámily s andělsky krásným klukem. Bylo jasné, že mě zaujal. Byl to sen všech dívek. Vysoký, svalnatý, modrooký a blonďatý. A zdálo se, že i on byl mnou zaujatý. Netušila jsem, čím bych ho mohla ohromit. Byla jsem úplně normální holka s přírodně atletickou vysokou postavou, černými dlouhými vlasy a safíry místo očí. Jediné mé dědictví po mamince. Jinak jsem byla věrnou kopií svého otce.

Naneštěstí vše byl jen omyl, za který jsem krutě zaplatila, a platím za něj dodnes. Neustálé posměšky, skrytá šikana, pomluvy. Všechny své pocity jsem ukryla za ledovou neprostupnou masku. Nenávidím tohle místo!

Doklusala jsem až na místo, kde byla pohromadě hromada balvanů. Sedla jsem si, protože se mi začala točit hlava. Skvěle, Annien, zase jsi to s tím během přepískla!

Nenávidím to tu. Nenávidím svůj život. Už tu nechci být. Nezasloužím si žít. Chci pryč! Vyslala jsem k nebi úpěnlivou prosbu.

A nebe mě nejspíš vyslyšelo. Temná mračna se najednou stáhla nade mě, zabouřilo, zablesklo se, a pak už byla jenom temnota. Blažená temnota.
A mocný hlas recitující slova v neznámém jazyku.