Kill The Cupid - pozastaveno

/4/

Onen Velký Mejdan vypadal tak jako každý rok naprosto velkolepě a postačil k tomu jediný pohled z okénka auta. Skutečně dobrý večírek poznáte totiž tak, že naprosto není kde zaparkovat.

„Juchů! Jsme tady! Jsme tady!" začal jásat Mike a nepřestával sebou zmítat jako malé dítě.

„Jak jsme mohli dovolit zrovna jemu sedět vepředu?" zkřivila obočí nechápavě Paula.

„V mladí dělá člověk spoustu špatných rozhodnutí," odpověděla jí na to s pokrčením ramen Sophia.

A má účast na tomhle mejdanu je jedním z nich, dodala si v duchu.

„Tak a končim, parknu to zatracený auto na trávník," zavrtěl hlavou Hugh, když ani po pěti minutách nenašel jediný volný plácek pro starý Chrysler.

„Dělejte si, co chcete. Já pádím, loseři!" řekl zčistajasna Mike, otevřel dveře krokem jedoucího auta a chystal se co nejrychleji vypařit.

„Víš, že je to tvoje auto, že jo?" zavolal za ním pobaveně Hugh, čímž mladíkovi v útěku velmi účinně zabránil.

„Ah, ty mi chceš snad zničit život!" zavrčel kamarád a vyměnil si s mladíkem místo za volantem. Ostatní mezitím vystoupili a po krátkém protažení, jež bylo po dlouhém sezení v jedné a té samé strnulé poloze více než na místě, se vydali do víru plně rozjetého večírku.

„Myslím, že než večírek skončí, zaparkuje," prohlásil s přidušeným smíchem Paul a objal svou přítelkyni kolem ramen.

„Myslím, že než bude neděle, zaparkuje," přidala se Sophia.

„Myslím, že do konce školního ruku určitě zaparkuje," dodal Hugh, načež všichni propukli v hlasitý smích.

Jak už to bývá na podobných akcích zvykem, jakmile otevřete dveře onoho pekla a ráje zároveň, vaší první reakcí bývá šok, nadšení, strach a motýlci v podbřišku. Z jedné strany slyšíte hlasitou hudbu, z druhé řvoucí dav, jenž právě přihlíží nějaké bitce a ze strany, jež nedokážete zcela přesně identifikovat, máte sem tam tu možnost slyšet prazvláštní sténání. Všude kolem postávají lidé s kelímky, lidé bez kelímků a lidé, jež vsázeli na jistotu a vzali si pod svá ochranná křídla rovnou celou lahev. Studenti si spolu povídají, líbají se, tancují a utkávají se mezi sebou v nejrůznějších hrách (a ne, „člověče nezlob se" byste tady bohužel nenašli). Šance, že za celý večer narazíte na hostitele tak velkolepého mejdanu, bývá minimální, jelikož to je ze všech stran tak žádaný člověk, že jen prohodit s ním slůvko bývá vrcholné umění. Kolem vás se neustále prolínají lidé, jež znáte, lidé, jež neznáte a lidé, o niž si nejste jistí, zdali vůbec navštěvují vaši školu. Dům je plný krásných mladíků a krásných dívek, ne zrovna krásných mladíků i ne zrovna krásných dívek, chuligánů, podivínů a samostatně postávajících introvertů. Najednou se nacházíte na zcela nové planetě. Na takové, kde se středo-školní multikultury mísí a snaží se navázat jakési jiné, za bílého dne jinak nemožné spojení.

„Jste tady!" objevil se před nekompletní partou Jess a vítajíc-ně rozpřáhl ruce. Narazit na onoho hostitele přímo ve vchodu je zázrak, jenž se člověku podaří pouze, stojí-li při něm všichni svatí.

„Páni Jessi, tohle je bomba!" objala chlapce nadšeně Paula. „Vážně, rok od roku lepší."

„To mě těší," uklonil se mírně a trochu nekoordinovaně onen hostitel, z čehož se dalo snadno usoudit, že měl již slušně upito. „Pití je v kuchyni, jestli chcete trávu, vyhledejte si tu v davu specialistu. Ne, že bych nebyl jedním z nich, ale jsem dnes příliš zaneprázdněn," mrkl na ně spiklenecky a objal náhodnou dívku kolem ramen. „Bavte se," zavolal za nimi mladík a zmizel mezi všemi zúčastněnými.