Kill The Cupid - pozastaveno

/2/

Sophia dorazila domů dosti skleslá. Přesně v těchto případech bývala vděčná za to, že její rodiče zůstávali v práci déle, než bývá zdrávo. Živili se oba jako architekti a svoji práci nade všechno milovali (tudíž i nade Sophii). Dívce dělávala dříve společnost starší sestra Ellie, avšak ta si již nějaký pátek žila svůj vlastní život v malém domku na pokraji Washingtonu a jak jinak, než po boku své osudové lásky. Od té doby se dívky vídaly jen o svátcích a rodinných oslavách.

Jediným společníkem pro ni byla tedy v těchto dnech samota.

To bylo něco s čím se Sophia vypořádávala každý den, přestože to nikdy nepovažovala přímo za osamělost. Dříve měla potřebu mít pestrý sociální život, avšak časem ji to opustilo stejně rychle, jako platonická láska do náhodného kolemjdoucího. Čas si nejčastěji krátila knihou, mnohdy velmi těžkou a ne zrovna snadno pochopitelnou nebo nekončící hrou na klavír. Často tedy přemítala nad tím, že jedním z těch důvodů, proč nedokázala s žádným mladíkem vydržet déle, než hloupý měsíc bylo možná to, že byla jednoduše příliš sečtělá. Charakter lidí dokázala odhadnout bez sebemenší námahy, lži a intriky poznala ještě dříve, než je vůči ní někdo vůbec stihl použil. Více než cokoli jiného znala své hodnoty, dokázala některé lidi snadno prokouknout a nikdy se nesnižovala k něčemu, co bylo pod její úroveň. Neštěstí v lásce tedy často přisuzovala tomu, že se zkrátka ještě neobjevil nikdo dost dobrý. Nikdo, koho by nedokázala přečíst jako obsah kterékoli knihy. Nikdo, kdo by se vyrovnal intelektuální hranici, v níž žila.

Časem si Sophia vybájila i svůj mužský ideál. Z milionů načtených knih, stran, vět a slov poskládala svého prince a nemusela se dále zabývat realitou, jež ji tak často zklamávala. Od té doby pouze porovnávala. Srovnávala reálné lidi s těmi ze svých představ, představovala si, jací by měli být a ne jací skutečně byli. Pořádně si ani neuvědomovala pošetilost svého jednání, bylo to pro ni zkrátka něco jako denní chléb, příliš nad tím nepřemýšlela.

Pokojem se rozezněla jednotvárná melodie Sophiina zvonění. Trochu to s ní trhlo, jelikož právě rozmotávala vskutku zamotanou zápletku jedné aktuálně čtené knihy.

„Haló?" ozvala se nejistě do telefonu, když zjistila, že se její pozornosti dožaduje zcela neznámé číslo.

„Haló?" zopakoval kdosi na druhé straně a krátce nato se ozval přidušený smích.

„To není vtipný," prohlásila dívka.

Z druhé strany se ozval hlasitý mužský smích. „Mluvim...se Sophií Baldwinovou?"

„Myslím, že ano," odpověděla dívka. „A já mluvím s kým?" zamračila se.

„Tady je Chris. Chris Abernathy," řekl mladík a v tu chvíli se dívce zatajil dech. Krev začala tuhnout v žilách. „Poslyš, tvůj kámoš mi na tebe dal číslo. Doufám, že to nevadí."

Hugh, jsi mrtvý, pomyslela si pohotově Sophia a snažila se příliš nepropadat panice.

„Haló?" ozvalo se opět lehce nervózně z druhé strany, když se dívka dlouho neozývala nazpět.

„Eh, jistě že to nevadí," zasmála se falešně a v hlavě již začala zpracovávat sto a jeden způsobu, jakými Hugha usmrtí.

„Fajn, protože teď už to stejně nezměníš," uchechtl se Chris a Sophia si v duchu pomyslela, že si jen stačí změnit telefonní číslo. „Tak, to je všechno. Chtěl jsem jen, abys věděla, že tě jsem si tě všiml," prohlásil.

„Tak to je skvělý, půjdu si dnešní den zapsat do kalendáře," oznámila ironicky dívka a hodila svým tělem na postel. „Zdraví ta holka, co sis jí po dvou letech všiml," řekla a rychle hovor ukončila, aby co nevidět mohla začít nový.